Když telefon od vlastní dcery bolí víc než ticho: Příběh o lásce, zklamání a naději

„Mami, potřebuju půjčit deset tisíc. Teď hned.“ Její hlas zněl ostře, netrpělivě. Byla středa večer, venku pršelo a já seděla v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly. Vždycky jsem si představovala, že naše hovory budou jiné – že mi zavolá, aby mi řekla, jak se má, co ji těší, co ji trápí. Ale poslední roky je to pokaždé stejné: peníze, peníze, peníze.

„Lucko, víš, že teď nemám tolik našetřeno…“ začala jsem opatrně, ale ona mě přerušila. „To je vždycky nějaký problém! Všichni ostatní rodiče pomáhají svým dětem! Ty jsi jediná, kdo pořád něco řeší.“ Její slova mě bodala do srdce. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla malá a schoulila se mi do náruče po špatném dni ve škole. Tehdy jsem byla její bezpečný přístav. Kde se to zlomilo?

Když jsem položila telefon, rozplakala jsem se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala tak sama. Můj muž Petr zemřel před pěti lety na rakovinu a od té doby je Lucka moje jediné dítě, jediný člověk, pro kterého žiju. Po jeho smrti jsme si byly blíž než kdy dřív – nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže pak přišla vysoká škola v Praze, nový přítel, nové priority. A najednou jsem byla jen bankomat.

Vzpomínám si na jednu hádku před dvěma lety. „Mami, proč mi nikdy nevěříš? Já ty peníze potřebuju na nájem!“ křičela tehdy Lucka do telefonu. „Lucko, já ti věřím, ale už jsem ti půjčila tolikrát…“ „To je jedno! Kdybys mě měla ráda, pomůžeš mi!“ To slovo – láska – mě tehdy úplně ochromilo. Opravdu si myslí, že ji nemiluju? Že moje láska závisí na tom, kolik jí pošlu peněz?

Od té doby se něco změnilo. Začala jsem se bát každého jejího telefonátu. Když vidím její jméno na displeji, sevře se mi žaludek. Co bude chtít tentokrát? Kolik? A co když jí nevyhovím – přestane mi volat úplně? Ta představa mě děsí ještě víc než její požadavky.

Moje kamarádka Jana mi říká: „Musíš být tvrdší! Nemůžeš jí pořád ustupovat.“ Ale jak mám být tvrdá na vlastní dítě? Vždyť je to moje holčička! Jenže Lucka už dávno není malá. Je jí šestadvacet a já mám pocit, že ji svým ustupováním jen učím brát a ne dávat.

Nedávno jsme měly další ostrou výměnu názorů. „Mami, proč jsi taková? Proč mi nikdy nechceš pomoct?“ ptala se vyčítavě. „Lucko, já ti pomáhám pořád. Ale mám pocit, že ti jde jen o peníze…“ „To není pravda! Ale když nemám nikoho jiného…“ Její hlas zněl najednou zlomeně a já cítila výčitky svědomí. Možná jsem opravdu špatná matka? Možná bych měla dávat víc?

Ale pak přijde večer a já sedím sama v obýváku s hrnkem čaje a přemýšlím o tom všem. Vzpomínám na naše společné výlety na Šumavu, na to, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví. Kde se stala chyba? Proč teď cítím jen bolest a prázdnotu?

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla jí: „Lucko, chybíš mi. Nechci být pro tebe jen zdroj peněz.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Já vím… Ale teď prostě potřebuju pomoct.“ A já zase povolila.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu nahlas řekla: „Cítím se využitá vlastní dcerou.“ Psycholožka mi vysvětlila, že musím nastavit hranice – nejen kvůli sobě, ale i kvůli Lucce. Prý jinak nikdy nedospěje.

Zkusila jsem to. Při dalším telefonátu jsem řekla: „Lucko, tentokrát ti nepůjčím. Musíš si poradit sama.“ Nastalo ticho. Pak přišel výbuch vzteku: „Takže už mě nemáš ráda! Fajn! Už ti nikdy nezavolám!“ A opravdu – měsíc byl klid.

Ten měsíc byl nejdelší v mém životě. Každý den jsem čekala na zprávu nebo hovor. Nic. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem ji neztratila navždy.

Pak mi jednoho dne přišla SMS: „Mami, promiň.“ Zavolala jsem jí zpátky a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly o všem možném – o práci, o životě v Praze, o jejích starostech i radostech. Nepadlo ani slovo o penězích.

Možná je to začátek nové etapy. Možná jsme obě musely projít bolestí a zklamáním, abychom našly cestu zpět k sobě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné znovu získat důvěru a lásku svého dítěte? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené? Co byste udělali vy na mém místě?