Jmenuji se Božena a v sedmdesáti letech se cítím být sama, odstrčená a jako přítěž pro svou jedinou dceru. V tomto příběhu popisuji své každodenní boje s osamělostí, vnitřními pochybnostmi a touhou po blízkosti rodiny. Sdílím své myšlenky, vzpomínky i bolestné rozhovory, které mě přivedly až sem – k otázce, zda má člověk právo chtít být milován, i když už není mladý.
Jmenuji se Kristýna a jednoho večera, když jsem se zhroutila v kuchyni s těžkými taškami, jsem si uvědomila, že už dál nechci žít život, který mě ničí. Práce, kterou jsem nenáviděla, mě pomalu zabíjela a doma mě čekalo jen ticho a nezájem. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu dělat kompromisy se svým štěstím – i kdybych měla všechno ztratit.
Od prvního dne, kdy jsem vstoupila do rodiny Novotných, jsem cítila, že nikdy nebudu dost dobrá. Tchyně mě neustále kritizovala, až jsem se rozhodla, že už to tak nenechám. Můj plán pomsty změnil nejen náš vztah, ale i mě samotnou.
Ležím na posteli v malém bytě, děti spí a já přemýšlím, jestli má ještě cenu bojovat. Zradil mě muž, přišla jsem o práci a dluhy se kupí. Ale i když už nevidím světlo na konci tunelu, něco mě nutí vstát a zkusit to znovu.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, že se mi život takhle převrátí naruby. Můj manžel Petr se na poslední chvíli rozhodl, že místo společného nového začátku zůstane bydlet u své matky. Teď stojím před otázkou, jestli bojovat za naše manželství, nebo najít sílu jít dál sama.
Jmenuji se Petra a nikdy bych nevěřila, že mě život zavede do domu, kde každý krok sledují oči mé tchyně. Všechno začalo nevinně – jen na pár měsíců, než si s manželem najdeme vlastní byt. Ale měsíce se změnily v roky a já začala ztrácet samu sebe pod tíhou rodinných očekávání, nevyřčených výčitek a neustálého boje o kousek soukromí.
Jsem Jitka, šedesátiletá učitelka v důchodu, která přišla o svůj milovaný srub u rybníka. Po nečekaném vystěhování jsem se rozhodla bojovat proti sousedovi, který za tím vším stál. Můj příběh je o zradě, ztrátě a touze po spravedlnosti.
Jmenuji se Klára a celý život jsem se snažila být pro svou rodinu oporou. Jenže když jsme si s manželem Martinem pořídili novou saunu, začalo peklo – příbuzní se k nám začali stahovat jako vosy na med. Nakonec jsme museli vymyslet plán, jak jim ukázat, že naše pohostinnost má své meze.
Jmenuji se Lucie a před třemi lety mě můj manžel Petr opustil, když jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Teď se objevil zpět v našem životě a prosí o druhou šanci. Nevím, jestli mu mám odpustit, nebo chránit sebe a naši dceru.
Jmenuji se Ludmila a po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla odejít od svého muže. Už jsem nemohla dál snášet jeho lhostejnost a neochotu pomáhat v domácnosti. Teď stojím na prahu nové etapy života a přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí.
Jsem Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Po rozvodu jsem vychovávala syna sama a doufala, že jednou bude mít lepší život než já. Teď mi ale říká, že ničím jeho rodinu, protože jsem si dovolila říct jeho ženě, aby aspoň umyla nádobí.
Šest let jsem pečovala o babičku svého manžela, zatímco tchyně pracovala v zahraničí. Cítím se zrazená a využitá, protože jsem byla na všechno sama a nikdo mi nepomohl. Teď stojím na rozcestí a přemýšlím, jestli má smysl dál bojovat za naši rodinu.
