Jmenuji se Alena a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítá pomáhat s hlídáním, i když vím, že by mohla. Každý den bojuji s pocitem viny, únavou a zoufalstvím, protože musím pracovat a zároveň být mámou na plný úvazek.
Jmenuji se Matěj a v patnácti jsem musel čelit nejen rakovině, ale i covidu. Můj příběh se odehrává v nemocnici Motol, kde jsem zažil nejdramatičtější a zároveň nejdojemnější Vánoce svého života. Přestože jsem byl obklopen strachem, bolestí i rodinnými konflikty, nakonec jsem našel sílu v lásce a naději.
Jednoho večera mi manžel oznámil, že už mě nemiluje a chce odejít. Zůstala jsem sama s našimi dvěma malými dětmi a musela jsem čelit nejen vlastnímu zlomenému srdci, ale i každodenním starostem. V tomto příběhu popisuji svůj boj o sebeúctu, rodinu a hledání nového smyslu života.
Deset let jsme s manželem Petrem stavěli vlastníma rukama dům na okraji Beskyd. Když už jsme byli téměř u konce, náš syn Tomáš přišel s návrhem, který otřásl našimi představami o budoucnosti. Musela jsem se postavit nejen svým snům, ale i rodinným konfliktům a otázce, co vlastně znamená domov.
Jmenuji se Markéta a nikdy bych nevěřila, že právě moje tchyně Jana bude tou, kdo mi podá pomocnou ruku v nejtemnějších chvílích mého života. Když mě můj manžel Petr opustil kvůli práci v zahraničí, zůstala jsem po těžké nemoci sama a bezradná. Právě tehdy se mezi mnou a Janou začalo rodit nečekané přátelství, které změnilo celý můj pohled na rodinu.
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se v Brně. Moje matka mě opustila hned po porodu kvůli mé tmavší pleti. Po patnácti letech jsem našla dopis, který mi navždy změnil pohled na sebe i na svět.
Jednoho deštivého odpoledne jsem přistihla svou tchyni, jak stojí nad postýlkou mého syna s fotografií mého manžela z dětství. V tu chvíli jsem cítila, že se v našem domě odehrává něco, co mi dlouho unikalo. Tento příběh je o tom, jak rodinná tajemství a nevyřčené bolesti mohou rozdělit i ty nejbližší.
Jmenuji se Tereza a právě jsem byla svědkem toho, jak se naše rodina rozpadá kvůli jednomu bytu a několika klíčům. Můj švagr Marek včera v noci vtrhl do kuchyně, vzal si klíče od bytu, který sdílí s mou sestrou Veronikou, a oznámil, že už to dál nevydrží. Teď stojím mezi dvěma milovanými lidmi a nevím, jak jim pomoci, aniž bych ztratila sama sebe.
Všechno začalo, když rodiče oznámili, že dům po babičce připadne mé sestře Lucii. Cítil jsem se zrazený a rozhořčený, což vyvolalo v naší rodině bouři emocí a hádek. Nakonec jsme ale díky upřímnosti a otevřenosti pochopili, co je v životě opravdu důležité.
Jmenuji se Marie a dnes, po padesáti letech manželství, jsem si znovu oblékla své svatební šaty. Vzpomínky na naši lásku, na všechny krize, hádky i smíření, mě zaplavily s takovou silou, že jsem se rozplakala. Karel, můj muž, stál přede mnou a poprvé po letech nevěděl, co říct.
Jednoho deštivého odpoledne jsem dceři oznámila, že už nemohu být stále k dispozici jako hlídačka jejího syna. Moje rozhodnutí vyvolalo v rodině bouři emocí a otevřelo staré rány. Přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním.
Od prvního dne jsem cítila napětí mezi mnou a Hanou, matkou mého prvního manžela Petra. Nedokázala jsem jí přijít na jméno, ačkoliv dnes vím, že to byla laskavá žena. Teprve po letech a mnoha chybách jsem pochopila, jak moc jsem se mýlila a co všechno jsem tím ztratila.
