Když se staneš stínem: Příběh jedné matky na prahu sedmdesátky
„Mami, prosím tě, já opravdu nemám čas. Musím ještě vyzvednout Vítka ze školy a pak máme s Petrem schůzku s třídní učitelkou. Zavolám ti zítra, ano?“
Zavěsila jsem telefon a zůstala sedět v kuchyni, kde už dávno dohořela svíčka na stole. Všude ticho, jen tikot hodin. Dívám se na staré fotografie na lednici – malá Markéta v bílých šatičkách, jak se směje na dětském hřišti. Tehdy mě potřebovala. Tehdy jsem byla důležitá.
Teď je mi sedmdesát a připadám si jako stín. Jako někdo, kdo už nemá co nabídnout. Každý den začíná stejně – ráno si uvařím slabou kávu, pustím rádio a čekám, jestli někdo zavolá. Většinou nezavolá nikdo. Sousedka paní Novotná už skoro nevychází z bytu a ostatní v domě jsou mladí, spěchají do práce nebo za dětmi.
Markéta má svou rodinu. Její muž Petr je slušný člověk, ale nikdy jsme si k sobě nenašli cestu. Vždycky jsem měla pocit, že mu vadím – že jsem pro něho jen další povinnost. Když přijdu na návštěvu, je zdvořilý, ale jeho oči říkají: „Proč tu jsi?“
Naposledy jsem byla u nich před měsícem. Malý Vítek mi ukazoval nové lego a já se snažila být veselá, ale Markéta pořád odbíhala do kuchyně nebo telefonovala. Nakonec mi řekla: „Mami, příště radši zavolej dopředu, máme teď hodně nabitý program.“
Od té doby jsem se neodvážila přijít neohlášeně. Sedím doma a přemýšlím: Jsem opravdu taková přítěž? Vždyť jsem Markétu vychovala sama, její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Dělala jsem všechno proto, aby měla hezké dětství – šila jsem jí šaty, pekla dorty na narozeniny, chodila s ní na balet. A teď? Teď mám pocit, že už mě nepotřebuje.
Někdy se snažím najít smysl v drobnostech – zalévám květiny na balkoně, čtu staré dopisy od přátel, kteří už nejsou mezi námi. Ale večer to na mě vždycky dolehne. Ta prázdnota. Ten pocit zbytečnosti.
Jednou jsem sebrala odvahu a zavolala Markétě večer:
„Markétko, můžu ti něco říct?“
„Ano mami, ale rychle, Vítek už by měl spát.“
„Cítím se poslední dobou hodně sama… Mohla bych třeba někdy přijít na oběd? Nebo bych mohla Vítka vyzvednout ze školy?“
Chvíli bylo ticho.
„Mami, já vím, že to pro tebe není lehké… Ale my teď opravdu nestíháme. Petr má hodně práce a já taky… Zkus si najít nějaký kroužek nebo klub seniorů, víš?“
Klub seniorů… Představa, že budu sedět mezi cizími lidmi a předstírat zájem o pletení nebo karetní hry, mě děsí. Já chci být s rodinou. Chci být součástí jejich života.
Začala jsem chodit alespoň na procházky do parku. Někdy si sednu na lavičku vedle paní Květy z vedlejšího vchodu. Povídáme si o počasí, o tom, jak je všechno drahé a jak nás bolí záda. Ale není to totéž jako rodina.
Jednou jsem potkala Markétu s Vítkem v obchodě. Vítek mě radostně objal:
„Babičko! Přijdeš k nám na víkend?“
Markéta se zarazila:
„To ještě uvidíme, Víťo… Babička má taky svoje věci.“
Jaké věci? Co mám? Jen prázdný byt a dlouhé večery.
Začala jsem psát deník. Do něj si vylévám srdce:
„Dnes jsem opět celý den nepromluvila s nikým kromě prodavačky v Albertu. Koupila jsem si koláč jen proto, abych měla důvod něco říct.“
Někdy mám chuť Markétě napsat dlouhý dopis – říct jí všechno: jak moc mi chybí, jak mě bolí její nezájem. Ale bojím se, že by to jen zhoršilo.
Před týdnem mi volala sousedka paní Novotná:
„Boženko, nechcete jít se mnou do divadla? Mám dvě vstupenky.“
Šla jsem. Bylo to poprvé po letech, co jsem se smála mezi lidmi. Po představení jsme šly na čaj a povídaly si dlouho do noci. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem úplně sama – že jsou kolem mě lidé, kteří také hledají blízkost.
Ale stejně… Každý večer čekám na zprávu od Markéty. Každý večer doufám, že si vzpomene.
Možná bych měla být vděčná za to málo, co mám. Možná bych měla přijmout svůj věk a najít nový smysl života mimo rodinu.
Ale řekněte mi – má člověk právo chtít být milován i tehdy, když už není mladý? Nebo je to sobecké?
Co byste udělali na mém místě vy?