Jsem Jana a s manželem jsme celý život šetřili, abychom našemu synovi Petrovi dali dobrý příklad. Teď ale sledujeme, jak on a jeho žena Lucie rozhazují peníze za zbytečnosti a stěžují si, že si nikdy nekoupí vlastní byt. Cítím smutek, vinu i vztek – a ptám se sama sebe, kde jsme jako rodiče selhali.
Jmenuji se Marie Novotná a nikdy bych nevěřila, že budu stát před dveřmi bytu své bývalé snachy a prosit ji, abych mohla vidět svá vnoučata. Můj syn Tomáš zničil naši rodinu kvůli krátké zaslepenosti, a já se musela rozhodnout, na čí stranu se postavit. V srdci cítím bolest i úlevu – bolest z Tomášovy zrady, úlevu z toho, že jeho bývalá žena Jana našla sílu začít znovu.
Jsem Marie a celý život jsem se snažila být dobrou matkou. Po rozvodu jsem vychovávala syna sama a doufala, že jednou bude mít lepší život než já. Teď mi ale říká, že ničím jeho rodinu, protože jsem si dovolila říct jeho ženě, aby aspoň umyla nádobí.
Po rozvodu jsem se s šestiletou dcerou musela vrátit do bytu své matky. Ta však odmítá vyhodit cokoliv z minulosti, a náš život se tak odehrává mezi hromadami nepotřebných věcí. Každý den bojuji s pocitem bezmoci a hledám cestu, jak ochránit svou dceru i sebe před dusivou atmosférou domova.
Jmenuji se Alena a v tichu svého bytu na pražském sídlišti se snažím najít smysl v osamělosti, která mě obklopuje po odchodu do důchodu. Dříve jsem žila pro své děti, ale teď, když mi volají jen kvůli dědictví, cítím, jak se mezi námi rozprostírá propast. Přemýšlím, jestli rodinná pouta vydrží zkoušku času a vzdálenosti, nebo jestli je ticho silnější než láska.
Jmenuji se Jana a právě jsem zaslechla rozhovor své dcery a zetě, který mi změnil život. Celý život jsem se snažila být pro rodinu oporou, ale teď stojím před otázkou, zda pro ně už nejsem jen přítěží. Příběh o zradě, naději a hledání vlastního místa v rodině i ve světě.
Jsem Petr a po rozvodu svých rodičů jsem vzal maminku k nám domů, protože byla na dně. Moje žena Jana to dlouho snášela, ale teď mi řekla, že už to není náš domov. Stojím mezi dvěma ženami, které miluji, a nevím, jak dál.
Jsem Marie a stala jsem se babičkou, ale místo radosti cítím smutek a vyčerpání. Moje rodina mě bere jako samozřejmost a nikdo se mě neptá, co vlastně chci já. Sdílím svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se cítí jako neplacená chůva místo milované babičky.
Jmenuji se Marie, je mi 74 let a stále nevím, kde jsem jako matka udělala chybu. Jeden zdánlivě nevinný dárek vnukovi zničil můj vztah s dcerou Janou. Toto je příběh o obětech, nepochopení a bolesti, kterou ani ta největší láska nedokáže vyléčit.
Jsem Marie a celý život jsem obětovala své rodině. Dům, který jsem postavila vlastníma rukama, jsem předala své dceři Janě s vírou, že mi na stáří poskytne bezpečí a lásku. Teď ale stojím před dveřmi svého vlastního domova a slyším slova, která bych nikdy nečekala.
Jmenuji se Jana a žiji v manželství, kde můj muž Tomáš přerušil veškerý kontakt se svými rodiči. Roky jsem bojovala s obavami, že jednou budeme litovat této vzdálenosti, a snažila jsem se Tomáše přesvědčit, aby jim dal ještě šanci. Teď, když se blížím ke svým pětatřicátým narozeninám, cítím tlak času a stín lítosti, který mezi námi roste.
Jmenuji se Milena a vždy jsem snila o tom, že budu babičkou. Moje neustálé naléhání na syna Tomáše a jeho ženu Kláru, aby mi dali vnoučata, však mezi námi vytvořilo hlubokou propast. Teď, když jsem si uvědomila své chyby, zoufale hledám cestu k odpuštění a doufám, že ještě není pozdě napravit naše vztahy.
