Když hlas mé dcery bolí víc než ticho: Příběh jedné české matky mezi láskou, zklamáním a nadějí

„Mami, potřebuju peníze. Zase.“

Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s vychladlým čajem, a dívala se z okna na šedé brněnské ráno. Venku pršelo, kapky stékaly po skle a já měla pocit, že mi stékají i po duši. Sára, moje jediná dcera, mi volala po dvou týdnech ticha. Nezeptala se, jak se mám. Nezeptala se, jestli nepotřebuju něco já. Jen ta věta – potřebuju peníze.

„Kolik?“ zeptala jsem se tiše, snažila se, aby mi v hlase nebylo slyšet zklamání. Ale ona to stejně nepoznala. Nikdy nepozná.

„Tři tisíce. Musím zaplatit nájem, jinak mě vyhodí.“

„Dobře,“ odpověděla jsem automaticky. „Pošlu ti to ještě dneska.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla říct cokoliv dalšího. Seděla jsem tam ještě dlouho poté, co na displeji zhaslo její jméno. Vzpomněla jsem si na doby, kdy byla malá holčička s copánky, která mi běžela naproti ze školky a křičela: „Mamííí!“ Teď už mě neobjímá. Teď už mě nepotřebuje – nebo možná potřebuje, ale jenom mou peněženku.

Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že rodina je všechno. Že když budu Sáru milovat bezpodmínečně, nikdy mě neopustí. Ale život není pohádka. Její otec nás opustil, když jí bylo deset. Zůstaly jsme samy v malém bytě na Lesné a já dělala všechno pro to, aby měla hezké dětství. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych jí mohla koupit nové boty na tělocvik a zaplatit školu v přírodě. Nikdy jsem si nestěžovala.

Jenže Sára dospěla a začala žít svůj život. Nejprve gympl – tam už jsem cítila, jak se vzdaluje. Pak vysoká škola v Praze. Najednou jsme si neměly co říct. Každý telefonát byl kratší a kratší. Když přijela domů na Vánoce, byla nervózní, pořád koukala do mobilu a já měla pocit, že jí překážím.

Jednou jsem se odvážila zeptat: „Sáro, děje se něco? Proč jsi na mě taková?“

Zvedla oči od displeje a řekla: „Mami, nech mě být. Jsem unavená.“

Ten večer jsem brečela do polštáře jako malá holka.

Teď je Sáře dvacet šest a bydlí v podnájmu v Praze s nějakým klukem, kterého jsem viděla jen jednou. Jmenuje se Tomáš a přišel mi slušný, ale Sára o něm skoro nemluví. Prý je to složité.

Moje kamarádky mi říkají: „Gábi, musíš ji nechat žít. Děti jsou dneska jiné.“ Ale proč mám pocit, že jsem pro ni jen bankomat? Proč mě nikdy nepozve k sobě? Proč mi nikdy nezavolá jen tak?

Minulý měsíc jsem měla narozeniny. Čekala jsem celý den na její telefonát. Večer mi přišla SMS: „Všechno nejlepší, mami.“ To bylo všechno.

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém městě u Znojma. Moje máma byla přísná, ale vždycky jsme držely spolu. Když jsem měla trápení, šla jsem za ní do kuchyně a ona mi uvařila kakao a pohladila mě po vlasech. Proč to teď nejde mezi mnou a Sárou?

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala jí sama.

„Ahoj Sáro, máš chvilku?“

„Teď ne, mami. Mám hodně práce.“

„Chtěla jsem tě jen slyšet…“

„Promiň, fakt musím končit.“

Zavěsila.

Začala jsem chodit na procházky do Lužánek jen proto, abych nebyla doma sama se svými myšlenkami. Pozoruji mladé maminky s dětmi na hřišti a někdy mám chuť některou oslovit a říct jí: „Užij si to teď. Jednou ti možná tvoje dítě ani nezavolá.“ Ale mlčím.

Před týdnem mi volala sousedka paní Novotná: „Gábi, slyšela jsi o té nehodě na hlavním nádraží? Prý tam byla nějaká mladá holka z Prahy…“ Okamžitě mi vyskočilo srdce až do krku. Volala jsem Sáře – poprvé za dlouhou dobu mi to nezvedla hned.

Když konečně zavolala zpátky, rozbrečela jsem se úlevou.

„Mami, co blázníš? Jsem v pořádku.“

„Bála jsem se o tebe…“

„Jsem dospělá! Nemusíš mě pořád kontrolovat.“

Ten večer jsem si uvědomila dvě věci: Za prvé – nikdy nepřestanu být matka. Za druhé – možná už nikdy nebudeme mít vztah jako dřív.

Někdy přemýšlím: Kde jsme udělaly chybu? Byla jsem moc starostlivá? Nebo málo? Měla jsem ji víc pustit k sobě? Nebo víc pustit do světa?

Dnes večer sedím u stolu s hrnkem čaje a píšu tento příběh pro vás všechny – pro matky i dcery. Možná některá z vás cítí totéž co já.

Moje otázka zní: Myslíte si, že je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo některé rány prostě nikdy nepřestanou bolet?