Z porodnice s trojčaty: Jak se mi během jedné noci obrátil život naruby

„To snad není možný! To je nějaký omyl, že jo?“ vyhrkl jsem, když mi doktorka v porodnici oznámila, že místo jednoho miminka čekáme tři. Moje žena Jana ležela na lůžku, bledá a s očima navrch hlavy. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Vždyť jsme doma měli sotva pětiletého Filípka a už tak jsme sotva zvládali každodenní kolotoč práce, školky a domácnosti v našem malém bytě na pražském sídlišti.

„Pane Nováku, opravdu. Tři miminka. Všechna zdravá, ale musíme je hned sledovat,“ zopakovala doktorka klidně, jako by mi právě neoznámila největší šok mého života. Jana se rozplakala. Chytil jsem ji za ruku a snažil se být silný, ale uvnitř mě svíral strach. Jak tohle zvládneme? Jak to řekneme rodičům? A co práce? Vždyť už teď nám peníze sotva stačí na nájem a jídlo.

Když jsem volal své matce, chvíli bylo ticho. Pak se rozesmála: „No to jste si teda nadělali! Ale neboj, nějak to zvládnete.“ V jejím hlase byla slyšet směs pobavení a obav. Tchyně byla naopak zděšená: „Janičko, jak to chcete zvládnout? To budete muset koupit větší auto! A kde budou spát?“

V porodnici jsme strávili skoro tři týdny. Každý den jsem pendloval mezi domovem, kde čekal Filípek s babičkou, a nemocnicí. Když jsem poprvé viděl všechny tři holčičky pohromadě – Aničku, Barunku a Klárku – měl jsem slzy v očích. Byly tak maličké, křehké… A já měl pocit, že je nedokážu ochránit.

První dny doma byly peklo. Všude pleny, lahvičky, pláč a neustálý strach, že něco pokazíme. Jana byla vyčerpaná a já se snažil být oporou, ale často jsem měl chuť utéct. Jednou v noci, když jsem už po páté vstával k plačící Barunce, jsem se sesunul na zem vedle postýlky a rozbrečel se. „Já už nemůžu…“ šeptal jsem do tmy. Jana mě objala: „Musíme to zvládnout spolu.“

Začaly hádky. O peníze, o to, kdo je víc unavený, o to, kdo má kdy chvíli pro sebe. Filípek žárlil na sestry a začal se počůrávat. Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Tati, už mě nemáš rád?“ Ta otázka mě bodla do srdce. Sedl jsem si k němu na zem a objal ho: „Mám tě rád nejvíc na světě. Jen teď je toho moc.“

Peníze mizely rychleji než kdy dřív. Museli jsme požádat o příspěvek na děti a poprvé v životě jsem se styděl stát ve frontě na úřadě práce. Kamarádi se mi smáli: „Tak co, Nováku, už máš doma školku?“ Smál jsem se s nimi, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho dne přišla Jana s tím, že bychom měli požádat o pomoc její matku. „Ale vždyť víš, jaká je…“ bránil jsem se. Tchyně byla panovačná a ráda všechno komentovala. Nakonec jsme ji ale pozvali – a ona opravdu pomohla. Uvařila oběd, pohlídala děti a dokonce mě pochválila: „Jsi dobrý táta.“ Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že to snad zvládneme.

Začali jsme si dělat malé radosti – společné procházky do parku mezi paneláky, večerní pohádky pro Filípka i holčičky najednou. Naučil jsem se přebalovat dvě děti najednou a Jana kojila střídavě všechny tři dcery jako superhrdinka.

Ale i tak byly chvíle, kdy jsem měl chuť všechno vzdát. Jednou večer jsme se s Janou pohádali tak hlasitě, že sousedka bouchala do zdi. „Já už nemůžu! Všechno je na mně!“ křičela Jana. „A myslíš si snad, že já mám lehčí život?“ vyjel jsem na ni. Pak jsme oba plakali v kuchyni nad studeným čajem.

Pomalu jsme se učili přijímat pomoc – od rodičů, sousedů i kamarádů. Sousedka paní Dvořáková nám začala nosit koláče a občas pohlídala Filípka na hřišti. Kamarád Petr mi půjčil starší kočárek pro dvojčata a já ho upravil tak, aby se do něj vešly všechny tři holky.

Po půl roce už jsme měli svůj systém – noční služby jsme si střídali podle rozpisu na lednici, Filípek chodil do školky déle a já si občas vzal práci domů. Naučil jsem se být trpělivější – s dětmi i s Janou.

Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně s hrnkem kávy v ruce a dívali se na spící děti přes otevřené dveře do ložnice. „Víš,“ řekla tiše Jana, „já bych to neměnila za nic na světě.“ Podíval jsem se na ni a poprvé po dlouhé době jsem cítil klid.

Někdy mám pořád strach – z budoucnosti, z peněz, z toho, jestli budu dobrý táta všem svým dětem stejně. Ale když vidím Filípka, jak čte pohádku svým sestrám nebo když slyším smích všech čtyř dětí najednou, vím, že to všechno má smysl.

A tak se ptám: Co byste dělali vy na mém místě? Zvládli byste takový chaos – nebo by vás to taky semlelo jako mě?