Rodina přes noc: Jak jsme adoptovali dva bratry a zjistili, že čekáme trojčata

„Mami, proč už zase brečíš?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Sára, moje adoptivní dcera, stála ve dveřích a v očích měla směs zvědavosti a obav. Než jsem stihla odpovědět, ozval se z obýváku křik: „Tomáši, nech toho, nebo ti vezmu autíčko!“ To byl můj muž Petr, který se snažil zvládnout dva malé kluky, které jsme si před týdnem přivezli z dětského domova v Mostě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nikdy nebude v našem bytě ticho.

Všechno začalo jedním obyčejným pondělním ránem. Seděla jsem v čekárně gynekologie, nervózně žmoulala kapesník a čekala na výsledky posledních testů. Po letech neúspěšných pokusů o dítě, po všech těch hormonálních injekcích, slzách a hádkách s Petrem, jsem už ani nedoufala. Když mi doktorka oznámila, že jsem těhotná, nevěřila jsem vlastním uším. „A ještě něco,“ dodala s úsměvem, „čekáte trojčata.“ V tu chvíli se mi zatočila hlava a musela jsem se opřít o stůl. Trojčata? Já, která jsem si myslela, že nikdy nebudu matkou?

Jenže to nebylo všechno. Ještě před týdnem jsme s Petrem podepsali adopční papíry na dva bratry – Honzu a Filipa. Byli to kluci, kteří už zažili víc bolesti, než by měl kdokoliv v jejich věku. Honzovi bylo šest, Filipovi čtyři. Když jsme je poprvé viděli, drželi se za ruce a odmítali se pustit. „Paní Nováková, jsou na sebe hodně fixovaní,“ řekla nám sociální pracovnice. „Potřebují stabilní rodinu.“

Petr byl nadšený. „To zvládneme, Lucko. Jsme přece tým!“ Já jsem se usmívala, ale uvnitř mě hlodal strach. Co když to nezvládnu? Co když nejsem dost dobrá máma? Co když mě kluci nikdy nepřijmou?

První dny byly jako jízda na horské dráze. Honza se bál tmy a každou noc mě budil, že slyší hlasy. Filip se rozplakal pokaždé, když jsem se vzdálila z místnosti. Petr se snažil být vtipný a kluky rozesmívat, ale večer, když jsme zůstali sami, jsem ho našla sedět na balkoně s hlavou v dlaních. „Je toho na mě moc, Lucko,“ přiznal tiše. „Ale nechci to vzdát.“

A pak přišel ten telefonát od doktorky. Seděla jsem na posteli, kluci si hráli na koberci a Petr vařil večeři. „Paní Nováková, mám pro vás výsledky. Všechno vypadá dobře, ale… čekáte trojčata.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Jak tohle zvládneme? Dva adoptovaní kluci, moje dcera Sára, která už teď žárlí na nové sourozence, a teď ještě tři miminka?

Večer jsme seděli s Petrem v kuchyni, mezi námi hrnek studeného čaje. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se zoufale. Petr se na mě podíval, v očích měl slzy. „Nevím, Lucko. Ale nějak to zvládneme. Musíme.“

Další dny byly jako v mlze. Sára odmítala mluvit, kluci byli neklidní a já jsem měla pocit, že se každou chvíli zhroutím. Moje máma mi volala každý den a ptala se, jestli nepotřebuju pomoct. „Mami, já nevím, jestli to zvládnu,“ přiznala jsem jednou večer. „Lucko, jsi silnější, než si myslíš,“ odpověděla mi. „A hlavně – nejsi na to sama.“

Jednoho večera, když už jsem byla na pokraji sil, přišla za mnou Sára. „Mami, já nechci, aby tu byli ti kluci. Už mě nemáš ráda?“ Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. „Sáro, mám tě ráda víc než cokoliv na světě. Ale ti kluci potřebují naši pomoc. A já vím, že ty jsi ta nejlepší sestra, jakou by si mohli přát.“ Sára se rozplakala a já s ní. V tu chvíli jsem pochopila, že největší boj nebude s únavou nebo s penězi, ale s tím, abychom si všichni našli cestu k sobě.

Začaly hádky. Honza rozbil Sáře oblíbenou panenku a ona mu to oplatila tím, že mu schovala plyšáka. Filip se počůral do postele a já jsem na něj křičela, i když jsem věděla, že za to nemůže. Petr začal trávit víc času v práci, aby nemusel čelit chaosu doma. Já jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe, jestli jsme neudělali chybu.

Jednoho dne jsem se zhroutila. Seděla jsem na zemi v kuchyni, kolem mě rozházené hračky, a nemohla jsem přestat plakat. V tu chvíli přišel Honza, sedl si ke mně a tiše mě objal. „Nebreč, mami. Já ti pomůžu.“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem sama. Že i když je to těžké, máme jeden druhého.

Začali jsme spolu trávit víc času. Chodili jsme na procházky do parku, pekli jsme bábovku, hráli jsme pexeso. Sára učila Filipa malovat, Honza mi pomáhal s nákupem. Petr se začal vracet domů dřív a večer jsme si povídali o tom, co nás trápí. Nebylo to jednoduché, ale pomalu jsme si začali zvykat na nový život.

Teď, když píšu tyto řádky, mám v břiše tři malá miminka, kolem mě pobíhají tři děti a Petr mi z kuchyně volá, že je hotová večeře. Není to dokonalé. Každý den je boj. Ale když se večer dívám na své děti, vím, že bych neměnila.

Někdy se ptám sama sebe: Jak moc může jeden člověk milovat? A kde se v nás bere síla jít dál, i když máme pocit, že už nemůžeme? Co byste dělali vy na mém místě?