Když se máma vrátí domů: Příběh o nečekaném soužití a starých ranách

„Tak já už nemám kam jít, Lucko. Můžu zůstat u tebe?“ Její hlas byl tichý, skoro provinilý, a přesto v něm bylo něco neústupného. Stála ve dveřích mého bytu s igelitkou a starou kabelkou, v očích únava a v koutcích úst stín vzdoru. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu, a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

„Jasně, mami… pojď dál,“ vypravila jsem ze sebe, i když jsem v tu chvíli měla chuť utéct do koupelny a zamknout se tam na věčnost.

Máma se rozhlédla po mém bytě, jako by hledala něco známého, co by ji uklidnilo. „Hezky sis to tu zařídila,“ řekla nakonec a já slyšela ten podtón – že jsem to zvládla bez ní.

Bylo mi třicet pět, žila jsem sama v malém bytě na Žižkově, měla jsem práci v knihovně a svůj pečlivě vybudovaný klid. Máma byla vždycky bouře – nevyzpytatelná, hlučná, někdy až krutě upřímná. Po tátově smrti jsme spolu ztratily kontakt, každá jsme si nesly svoje křivdy. A teď tu byla.

První dny byly zvláštní. Máma seděla v kuchyni, kouřila jednu cigaretu za druhou a sledovala mě pohledem, který jsem znala z dětství – pohledem, který mě vždycky nutil cítit se malá a nedostatečná. „Proč pořád dáváš hrníčky dnem nahoru?“ zeptala se jednou ráno. „To je nepraktické.“

„Mně to tak vyhovuje,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

„No jo, ty vždycky všechno víš nejlíp,“ povzdechla si a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá starý vztek.

Večer jsem volala sestře Janě. „Já to nezvládnu,“ šeptala jsem do telefonu. „Máma je pořád stejná. Nic se nezměnilo.“

Jana mlčela. „Třeba potřebuje čas,“ řekla nakonec. „A ty taky.“

Jenže čas byl to jediné, čeho jsme měly až příliš. Každý den jsme se míjely v kuchyni, v koupelně, v předsíni. Máma komentovala moje oblečení („Tohle ti nesluší“), moje jídlo („Zase salát? To je k smíchu“), dokonce i to, jak skládám prádlo.

Jednou večer jsem přišla domů později z práce a našla ji sedět u stolu s otevřenou lahví vína. „Lucko, proč jsi taková? Proč jsi ke mně pořád studená?“ zeptala se najednou.

Zůstala jsem stát ve dveřích. „Já… já nevím,“ zalhala jsem.

„Víš moc dobře,“ řekla tiše. „Nikdy jsi mi neodpustila, že jsem odešla od táty.“

To slovo viselo ve vzduchu jako hrom – odpuštění. Nikdy jsme o tom nemluvily. Bylo mi deset, když odešla. Táta pil a ona už to nevydržela. Mně ale připadalo, že odešla i ode mě.

„Měla jsi mě vzít s sebou,“ vyhrkla jsem.

Máma se rozplakala – poprvé za celý můj dospělý život.

Další dny byly jiné. Máma začala vařit – její svíčková voněla po celém bytě a já si uvědomila, jak moc mi chyběla ta vůně domova. Seděly jsme spolu u stolu, mlčky jedly a občas se na sebe podívaly s rozpaky.

Jednoho rána jsem ji našla v koupelně – seděla na zemi a třásla se zimou. „Mami?“ Lekla jsem se.

„Je mi nějak špatně,“ zašeptala.

Zavolala jsem sanitku. V nemocnici jí diagnostikovali zápal plic. Najednou jsem byla ta dospělá – já vyřizovala léky, já volala Janě, já čekala na chodbách nemocnice.

Když se vrátila domů, byla slabá a tichá. „Děkuju ti,“ řekla jednou večer.

Seděla jsem vedle ní na gauči a držela ji za ruku. „Mami… já ti taky děkuju.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku na Parukářce. Povídaly jsme si o všem možném – o tátovi, o Janě, o tom, jaké to bylo být mladá v osmdesátkách.

Jednou jsme seděly na lavičce a máma řekla: „Víš, Lucko… někdy mám pocit, že už je pozdě všechno napravit.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla ženu – ne jen matku nebo tu, která mě opustila. Viděla jsem člověka se strachem i nadějí.

Dnes už je máma zase silnější. Občas mě pořád vytáčí svými poznámkami nebo tím, jak mi přerovnává věci ve skříni. Ale když večer sedíme spolu u televize a ona mi položí ruku na rameno, cítím něco jako klid.

Možná nikdy nebudeme dokonalá rodina. Možná nikdy neodpustím úplně – ani sobě, ani jí. Ale naučila jsem se přijímat to, co je teď.

A tak se ptám: Je možné začít znovu i po tolika letech? A co byste udělali vy na mém místě?