V den mého odchodu do důchodu mi manžel oznámil: „Odcházím. Zasloužím si nový život.“

„Jano, musím ti něco říct.“ Jeho hlas byl klidný, až příliš klidný, když jsem s kyticí růží od kolegyň v ruce zavírala dveře bytu. Ještě jsem cítila na tváři zbytky rtěnky, kterou mi při loučení vtiskla Hanka, a v hlavě mi zněla slova: „Teď si konečně užiješ klid, Jani.“ Místo toho mě čekal chaos.

Položila jsem květiny na stůl, ještě jsem ani nesundala kabát. „Co se děje, Petře?“ zeptala jsem se, protože jeho výraz byl jiný než obvykle. Nebyl v něm ani stín radosti, kterou jsem očekávala. „Odcházím. Zasloužím si nový život.“ Ta slova mi roztrhla srdce. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadla podlaha.

„Co to říkáš? To je nějaký vtip?“ vyhrkla jsem a snažila se najít v jeho očích alespoň náznak žertu. Ale on jen pokrčil rameny, jako by šlo o samozřejmost. „Ne, Jano. Už dlouho vím, že takhle žít nechci. Potřebuju změnu. Už jsem si našel byt. Dneska večer odcházím.“

V tu chvíli se mi v hlavě promítlo všech 38 let našeho manželství. Vzpomněla jsem si na naše první rande v kavárně Slavia, na společné dovolené v Krkonoších, na to, jak jsme spolu plakali, když nám zemřel pes Max. Všechno to najednou ztratilo smysl. „A co děti? Co jim řekneme?“ zeptala jsem se tiše. „Jsou dospělé, pochopí to. Už jsem jim to řekl,“ odpověděl bez mrknutí oka.

Zatmělo se mi před očima. „Ty už jsi to řekl dětem? A mně ne? Jak dlouho to plánuješ?“

„Pár měsíců. Nechtěl jsem ti to říkat před důchodem, nechtěl jsem ti kazit poslední dny v práci.“

Ta věta mě bodla do srdce. Takže mě chránil před pravdou, ale sám už měl všechno zařízené. Věděla jsem, že poslední roky nebyly jednoduché. Petr byl často podrážděný, hádali jsme se kvůli hloupostem – kdo vynese koš, kdo zapomněl koupit mléko. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle.

Sedla jsem si na židli, ruce se mi třásly. „A je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se, i když jsem tu odpověď nechtěla slyšet. Chvíli mlčel, pak sklopil oči. „Ano. Jmenuje se Eva. Je o deset let mladší. Chci s ní začít znovu.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít vázu, která stála na stole. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na květiny, které mi připomínaly, že jsem právě uzavřela jednu kapitolu života – a netušila, že se mi v ten samý den rozpadne i ta druhá.

Petr si sbalil pár věcí, ani se nerozloučil. Jen zavřel dveře a já zůstala sama v tichu bytu, kde ještě voněly růže a kde se mi v hlavě honily myšlenky. Co teď? Komu zavolám? Komu se svěřím? Dětem? Kamarádkám? Nebo mám jen tiše trpět a předstírat, že se nic nestalo?

Následující dny byly jako v mlze. Děti mi volaly, snažily se mě uklidnit, ale bylo vidět, že jsou samy v šoku. „Mami, kdybys něco potřebovala, přijedeme,“ říkala dcera Lenka, ale já věděla, že má vlastní rodinu, malé děti, práci. Nechtěla jsem být na obtíž.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Stromovky. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala páry, které se držely za ruce. Přemýšlela jsem, kde jsme s Petrem udělali chybu. Byla jsem příliš zaměřená na práci? Zapomněla jsem, jaké to je být ženou, partnerkou, milenkou? Nebo prostě jen přišel čas, kdy už jsme si neměli co říct?

Jednou večer mi zavolala Hanka. „Jani, pojď na víno. Musíš mezi lidi.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem šla. Seděly jsme v malé vinárně na Letné a já jí všechno vyklopila. Hanka mě objala. „Víš, kolik ženských tohle zažilo? Ale ty to zvládneš. Jsi silná.“

Začala jsem chodit na kurzy italštiny, na které jsem vždycky chtěla, ale nikdy nebyl čas. Přihlásila jsem se do klubu seniorů, kde jsem poznala nové lidi. Pomalu jsem se učila žít sama. Byly dny, kdy jsem brečela do polštáře, ale byly i dny, kdy jsem se smála s novými přáteli.

Jednou jsem potkala souseda Karla, který byl také sám. Pozval mě na kávu. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, o životě, o tom, jak je těžké začít znovu. Najednou jsem si uvědomila, že život nekončí, když vám někdo odejde. Možná právě naopak.

Petr mi občas napíše. Prý je šťastný. Nevím, jestli mu to věřím. Ale už to není moje starost. Naučila jsem se, že musím myslet hlavně na sebe.

Dnes, když se dívám zpátky, vím, že to byl nejhorší den mého života – ale možná i začátek něčeho nového. Možná jsem konečně dostala šanci zjistit, kdo vlastně jsem.

A tak se ptám: Je lepší žít v jistotě, i když už v ní není láska, nebo riskovat a začít znovu, i když to bolí? Co byste udělali vy na mém místě?