Rodina přes noc: Jak jsme přijali dva bratry a zjistili, že čekáme trojčata

„Mami, proč nás nechali tady?“ ozvalo se tiše z kouta dětského pokoje, kde seděl malý Honzík a tiskl k sobě svého mladšího brášku Tomáška. Bylo to poprvé, co jsem je viděla takhle pohromadě – dvě vyděšené dětské tváře v cizím bytě, v cizí posteli, v cizím světě. Stála jsem ve dveřích a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Petr za mnou mlčky položil ruku na rameno. „Nebojte se,“ zašeptala jsem a snažila se, aby mi hlas nezakolísal. „Tady jste v bezpečí.“

Nikdy jsem si nemyslela, že budu matkou dvou dětí přes noc. Ještě před půl rokem jsme s Petrem seděli u stolu v naší kuchyni na Žižkově a hádali se kvůli dalšímu neúspěšnému pokusu o umělé oplodnění. „Proč zrovna my?“ ptal se Petr zoufale a já jen mlčky plakala. Všichni kolem nás měli děti – sestra Lenka už tři, kamarádka Martina právě porodila druhé. My jsme měli jen prázdný byt a spoustu otázek.

Pak přišel ten telefonát ze sociálky. „Máme tu dva bratry, Honzíka a Tomáška. Jejich matka je v nemocnici a otec… radši ani nemluvím. Potřebují akutně dočasnou péči.“ Petr souhlasil dřív než já stačila cokoli říct. A tak jsme během jednoho večera přestavěli pracovnu na dětský pokoj, nakoupili plyšáky a pastelky a čekali na zvonek.

První týdny byly peklo. Honzík měl noční můry a Tomášek se bál jít sám na záchod. Já jsem nevěděla, jestli mám být přísná nebo laskavá, jestli jim mám říkat pravdu nebo je chránit před realitou. Petr byl unavený z práce a často jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo zapomněl koupit mléko, kdo má dneska číst pohádku. Moje máma mi volala každý večer: „Jsi si jistá, že to zvládnete?“

A pak přišla další rána. Byla jsem unavená, bolela mě hlava a všechno mě rozčilovalo. Petr si dělal legraci: „Třeba jsi těhotná.“ Jenže tentokrát měl pravdu. Když jsem uviděla dvě čárky na testu, rozbrečela jsem se – tentokrát štěstím i strachem zároveň. Ale to nebylo všechno. Na ultrazvuku mi doktorka řekla: „Vidím tři srdíčka.“ Tři! Trojčata! V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Jak to říct Petrovi? Jak to říct klukům? Jak to říct rodině? Seděli jsme večer u stolu, Honzík kreslil obrázek auta a Tomášek skládal puzzle. „Děti,“ začala jsem opatrně, „budete mít sourozence.“ Honzík se rozzářil: „Jednoho?“ „Ne… tři.“ Tomášek se rozplakal: „To už nás nebudeš mít ráda?“ Objala jsem je oba a slíbila jim, že láska není koláč, který se rozdělí na menší kousky.

Začaly nekonečné návštěvy lékařů, kontroly, rady od všech stran. Moje sestra Lenka mi přinesla pytel oblečení po svých dětech a smála se: „Aspoň nebudeš muset prát každý den.“ Máma mi nosila polévky a Petr začal opravovat starý kočárek po své babičce. Ale mezi tím vším byla spousta strachu – zvládneme to finančně? Zvládneme to psychicky? Co když kluci budou žárlit? Co když selžu jako matka?

Jednoho dne přišla sociální pracovnice s papíry k adopci. „Musíte si být jistí,“ řekla vážně. „Je to závazek na celý život.“ Podívala jsem se na Petra – měl v očích slzy. „Chceme je,“ řekl pevně. A já věděla, že i když je čekáme pět dětí během pár měsíců, nikdy bych neměnila.

Porod byl rychlý a dramatický – tři malá miminka během dvou hodin. Petr stál u postele a brečel štěstím i vyčerpáním. Když jsme přivezli trojčata domů, Honzík s Tomáškem jim zpívali ukolébavku a já věděla, že jsme rodina.

Ale nebylo to pohádka. Noci bez spánku, hádky kvůli penězům, únava až na kost. Jednou jsem seděla v koupelně na zemi a brečela do ručníku – měla jsem pocit, že už nemůžu dál. Petr mě našel a jen mě objal: „Jsme v tom spolu.“

Dnes je tomu rok od chvíle, kdy jsme přijali Honzíka a Tomáška. Trojčata už lezou po bytě a kluci jim staví bunkry z polštářů. Někdy mám pocit, že jsme blázni – pět dětí v paneláku na Žižkově! Ale když večer sedíme všichni spolu u stolu a kluci vyprávějí vtipy, vím, že bych neměnila.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik toho člověk vydrží? A jak poznáme, že jsme opravdu rodina? Co pro vás znamená rodina?