Byt, který roztrhl naši rodinu – Vyznání jedné matky

„Mami, já už to tady nevydržím!“ vykřikla Klára a práskla dveřmi tak silně, až se z poličky svezla stará váza po babičce. Stála jsem v kuchyni s utěrkou v ruce a cítila, jak se mi třesou kolena. Všechno to začalo tak nevinně – chtěla jsem jen pomoct dětem, když si nemohli dovolit vlastní bydlení. Ale teď mám pocit, že jsem tím naši rodinu odsoudila k záhubě.

Bydlíme v paneláku na Jižním Městě. Já, můj muž Petr, syn Tomáš s manželkou Lucií a naše dcera Klára. Dva plus jedna, čtyři dospělí a jeden malý byt. Když Tomáš přišel o práci a Lucie byla na mateřské, bylo jasné, že hypotéka je pro ně nedosažitelná. Nabídla jsem jim, ať zůstanou u nás, dokud se situace nezlepší. Klára tehdy ještě studovala vysokou a byla ráda, že má doma zázemí.

Jenže jak šel čas, napětí rostlo. Tomáš s Lucií si začali dělat v bytě „po svém“. Přestavěli obývák na ložnici pro sebe a malého Filípka, Klářin pokoj se stal skladištěm hraček. Klára se cítila odstrčená, jako by už nebyla součástí rodiny. „Vždyť je to i můj domov!“ hádala se se mnou večer co večer. Petr jen mlčky seděl u televize a dělal, že neslyší.

Jednoho večera přišla Klára domů později než obvykle. Byla uplakaná a v ruce držela složku s papíry. „Našla jsem si podnájem,“ řekla tiše. „Stěhuju se ke Kamile.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem ji ztratila. Snažila jsem se ji přesvědčit, ať zůstane, že všechno vyřešíme. Ale ona jen zavrtěla hlavou: „Mami, tady už pro mě místo není.“

Po jejím odchodu se atmosféra doma ještě zhoršila. Tomáš s Lucií byli vděční, ale zároveň začali brát byt jako samozřejmost. Lucie mi jednou řekla: „Měla byste být ráda, že tu nejsme sami s Filípkem na ulici.“ Zabolelo mě to. Vždyť jsem jim chtěla jen pomoct! Petr mezitím začal trávit víc času v hospodě než doma.

Jednoho dne jsem našla Kláru sedět na lavičce před domem. Byla bledá a vypadala unaveně. „Mami, proč jsi nikdy neřekla Tomášovi ne?“ zeptala se mě. „Proč jsi vždycky všechno obětovala pro něj?“ Neměla jsem odpověď. Vždycky jsem věřila, že matka má držet rodinu pohromadě za každou cenu.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Tomáš byl čím dál víc podrážděný, Lucie mě přehlížela a Filípek plakal každou noc. Jednou jsem zaslechla Tomáše, jak říká Lucii: „Maminka už je stará, stejně tu dlouho nebude.“ Zůstala jsem stát za dveřmi s hrnkem kávy v ruce a cítila se jako vetřelec ve vlastním domě.

Snažila jsem se s Petrem promluvit. „Musíme něco udělat,“ řekla jsem mu tiše večer v kuchyni. „Tohle není život.“ On jen pokrčil rameny: „A co chceš dělat? Vyhodit vlastní děti?“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Možná jsme měli být přísnější, možná jsme měli Tomáše víc postrčit k samostatnosti. Možná jsme měli víc naslouchat Kláře.

Jednou večer mi Klára napsala zprávu: „Mami, chybíš mi.“ Rozplakala jsem se. Chtěla jsem jí odpovědět hned, ale nevěděla jsem co napsat. Nakonec jsem jí jen poslala srdíčko.

Všechno vyvrcholilo o Vánocích. Sešli jsme se všichni u jednoho stolu – já, Petr, Tomáš s Lucií a Filípkem a Klára s novým přítelem Martinem. Napětí by se dalo krájet. Když Filípek rozbil ozdobu na stromečku a Lucie začala křičet na Kláru, že je nešikovná teta, Klára vstala od stolu a odešla ven do sněhu.

Běžela jsem za ní na chodbu. „Klárko, promiň mi to všechno,“ šeptala jsem jí do vlasů. „Chtěla jsem jen pomoct.“ Klára mě objala: „Já vím, mami. Ale někdy je lepší nechat věci být.“

Dnes je to už půl roku od té hádky o Vánocích. Tomáš s Lucií si konečně našli malý byt na okraji Prahy a odstěhovali se. Klára za mnou chodí častěji než dřív a Petr zase tráví večery doma.

Pořád přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodovat za ostatní? Nebo bych měla víc stát za sebou i za svou dcerou?

Co myslíte vy? Je správné obětovat klid domova pro pomoc dětem? Nebo má každá generace nést svůj díl odpovědnosti?