Když si babička vybrala vnouče: Příběh o zklamání a nespravedlnosti v rodině

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ slyšela jsem svého muže Petra v kuchyni, zatímco jsem v obýváku tiše uspávala našeho malého Honzíka. Jeho hlas byl napjatý, skoro až zlomený. Věděla jsem, že se hádají kvůli tomu, co se stalo minulý týden. Moje tchyně, paní Novotná, nám už několik měsíců tvrdila, že je příliš unavená, že ji bolí záda a že na hlídání vnoučete prostě nemá sílu. Přitom jsem ji viděla, jak s úsměvem běhá po hřišti za malou Aničkou, dcerou své vlastní dcery Jitky, která porodila jen o pár měsíců později než já.

„Petře, já už prostě nemůžu. Jsem stará, chápeš to?“ slyšela jsem její hlas, který zněl unaveně, ale zároveň tvrdě. „Ale mami, vždyť jsi byla celý den u Jitky a pomáhala jí s Aničkou! Proč Lucii nikdy nepomůžeš?“

Zadržovala jsem slzy. Bylo to tak nespravedlivé. Když jsem byla těhotná, všichni mi říkali, jak je paní Novotná skvělá babička. Jak se těší na vnouče, jak bude pomáhat. Ale když Honzík přišel na svět, všechno bylo jinak. Každá prosba o pomoc skončila výmluvou. „Bolí mě záda.“ „Jsem unavená.“ „Musím si odpočinout.“

Ale když Jitka porodila Aničku, všechno se změnilo. Najednou byla babička plná energie. Pekla koláče, vozila kočárek, dokonce i v noci vstávala k malé. Když jsem se to dozvěděla od sousedky, která je viděla na hřišti, měla jsem pocit, že mi někdo vrazil nůž do zad.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se jí přímo: „Paní Novotná, proč Jitce pomáháte a nám ne?“ Podívala se na mě s ledovým klidem. „Jitka je moje dcera. Ty jsi jen snacha.“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždycky jsem se snažila být dobrá snacha. Nosila jsem jí koláče, volala jí, nabízela pomoc. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá.

Petr byl z toho zoufalý. Snažil se s matkou mluvit, ale ona byla neoblomná. „To je prostě jiné, když je to vlastní dcera,“ říkala pořád dokola. Začali jsme se kvůli tomu hádat i doma. Petr mě ujišťoval, že mě miluje a že je to nespravedlivé, ale já jsem cítila jen prázdnotu a zklamání.

Jednoho dne jsem šla s Honzíkem na procházku do parku. Uviděla jsem tam paní Novotnou s Jitkou a Aničkou. Smály se, hrály si na písku. Honzík se rozběhl k nim a chtěl si hrát taky. Paní Novotná ho ale ignorovala. „Pojď, Aničko, půjdeme na houpačku,“ řekla a Honzíka nechala stát samotného. V tu chvíli jsem to nevydržela a rozplakala se přímo na lavičce. Ostatní maminky se na mě dívaly soucitně, ale nikdo nic neřekl.

Doma jsem o tom řekla Petrovi. „Tohle už není normální,“ řekl tiše. „Musíme si s mámou promluvit.“

Pozvali jsme ji na večeři. Seděli jsme u stolu, Honzík si hrál v pokojíčku. „Mami,“ začal Petr opatrně, „proč máš Aničku radši než Honzíka?“

Paní Novotná se zamračila. „To není pravda. Mám je ráda oba.“

„Ale proč jsi nikdy nepomohla Lucii? Proč jsi nikdy nechtěla být s Honzíkem?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Jitka mě potřebuje víc. Je sama. Ty máš Lucii.“

Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. „Ale já vás taky potřebuju,“ zašeptala jsem.

Paní Novotná pokrčila rameny. „To je život. Někdy si člověk musí poradit sám.“

Po té večeři už jsem ji nikdy nepožádala o pomoc. Přestala jsem se snažit. Začala jsem si hledat podporu jinde – u své maminky, u kamarádek. Ale ta bolest zůstala. Kdykoliv vidím Honzíka, jak se snaží získat babiččinu pozornost a ona ho přehlíží, bolí mě to jako čerstvá rána.

Petr se s matkou vídá méně a méně. Naše rodina se rozdělila na dvě části – tu „pravou“, kde je Jitka a Anička, a tu naši, která je vždycky až druhá v pořadí. Přemýšlím, jestli to někdy přebolí. Jestli někdy pochopím, proč někdo dokáže rozdělit lásku mezi vnoučaty.

Někdy v noci, když Honzík spí a já sedím v jeho pokoji, ptám se sama sebe: Co jsem udělala špatně? Proč pro některé lidi nikdy nebudu dost dobrá? A hlavně – jak tohle vysvětlím svému synovi, až se jednou zeptá, proč ho babička nemá ráda?

Možná mi na to nikdy nikdo neodpoví. Ale co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o lásku někoho, kdo ji nechce dát?