Zázrak v Olomouci: Trojčata po letech bolesti

„Proč zrovna my? Proč už zase?“ křičela jsem do tmy nemocničního pokoje, zatímco Tomáš seděl vedle mě a tiše plakal. Byla to už třetí ztráta během dvou let. Všude kolem nás byly šťastné rodiny, které si odnášely domů zdravá miminka, zatímco my jsme odcházeli s prázdnýma rukama a zlomeným srdcem.

Moje máma mi vždycky říkala: „Lucinko, život není fér, ale nikdy nesmíš přestat věřit.“ Jenže jak mám věřit, když už ani nevím, co je to naděje? Tomáš mě objal a šeptal: „Nevzdáme to. Jednou to vyjde.“ Ale já jsem v tu chvíli chtěla jen spát a zapomenout na celý svět.

Doma v paneláku na Nových Sadech bylo ticho. Máma mi volala každý den a ptala se, jestli něco nepotřebuju. Táta byl naopak zticha, nikdy neuměl mluvit o citech. Místo toho mi posílal vtipné SMSky o tom, jak mu v Kauflandu zase někdo zabral parkovací místo. Věděl, že mě tím aspoň na chvíli rozesměje.

Nejhorší byly rodinné oslavy. Všichni se tvářili, že je všechno v pořádku, ale já cítila jejich pohledy. Sestřenice Jana byla těhotná už potřetí a její děti běhaly po bytě jako malí čerti. „Neboj, Lucko, příště to vyjde,“ říkala mi s úsměvem, který byl spíš lítostivý než povzbudivý. Chtěla jsem křičet, že už žádné příště nechci.

Jednoho večera jsme s Tomášem seděli u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou se na mě podíval a řekl: „Co kdybychom zkusili IVF? Já vím, že je to drahé a ne vždy to vyjde, ale aspoň budeme vědět, že jsme udělali všechno.“

Byla jsem unavená, ale souhlasila jsem. Prošli jsme si kolečkem vyšetření, injekcí, hormonů a nekonečných návštěv na klinice v Olomouci. Každý měsíc jsem čekala na telefonát s výsledky a pokaždé jsem měla pocit, že se mi zastaví srdce.

Jednoho chladného rána v říjnu mi zavolali: „Paní Novotná, máme pro vás dobrou zprávu. Jste těhotná.“ Seděla jsem na posteli a nevěřila vlastním uším. Tomáš mě zvedl do náruče a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali štěstím.

Těhotenství nebylo jednoduché. Neustálé kontroly, strach z každého píchání v břiše, noci beze spánku. Máma mi nosila domácí vývary a Tomáš mě vozil na procházky do parku u řeky Moravy. Každý den jsem si opakovala: „Musíš vydržet ještě jeden den.“

V šestém měsíci nám lékař oznámil: „Čekáte trojčata.“ Myslela jsem, že omdlím. Tomáš se rozesmál: „No tak to budeme potřebovat větší auto.“ Já jsem měla strach – co když to zase nedopadne?

Rodina reagovala různě. Táta byl pyšný a hned začal plánovat, jak postaví dětem pískoviště na zahradě. Máma měla slzy v očích a modlila se za nás každý večer. Jana mi záviděla pozornost a jednou mi řekla: „Ty máš vždycky všechno buď úplně nebo vůbec.“ Zabolelo mě to víc než všechny injekce dohromady.

Porod přišel nečekaně – týden před Dušičkami. V nemocnici byl chaos, sestřičky pobíhaly sem a tam a já měla pocit, že se dusím strachem. Tomáš držel mou ruku tak pevně, až mi zbělely prsty.

Když jsem poprvé uslyšela pláč našich dětí – Adélky, Matýska a Elišky – nevěřila jsem, že je to skutečné. Byli maličcí, museli zůstat v inkubátoru, ale byli živí. Každý den jsem za nimi chodila a zpívala jim ukolébavky.

Doma bylo všechno jinak. Najednou jsme měli tři postýlky v obýváku, plenky všude a nikdy nekončící kolotoč krmení a přebalování. Byla jsem vyčerpaná, někdy jsem brečela únavou i štěstím zároveň.

Jednoho večera přišla máma a přinesla bábovku. Seděla u stolu a dívala se na mě: „Lucko, jsi silnější než si myslíš.“ Tomáš mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsme se smáli celá rodina dohromady.

Někdy mám strach, že o všechno zase přijdu. Ale když vidím naše děti spát vedle sebe, věřím, že zázraky se dějí i obyčejným lidem v Olomouci.

Ptám se sama sebe: Kolik bolesti musí člověk vydržet, aby si zasloužil štěstí? A co byste udělali vy na mém místě – vzdali byste to někdy?