Vyměnila jsem tchyni za vlastní mámu – příběh o tom, jak jsem konečně zvolila sebe

„Tohle už dál nevydržím, Martine! Tvoje máma mi dneska zase řekla, že neumím ani pořádně uvařit bramborovou polévku. A ty? Ty jsi tam jen stál a mlčel!“ křičela jsem, zatímco jsem třásla rukama a snažila se zadržet slzy. Martin seděl u stolu, díval se do talíře a jeho matka, paní Novotná, stála ve dveřích s rukama v bok. Vzduch v kuchyni byl hustý, napjatý jako struna.

„Aleno, prosím tě, nevyvolávej scény. Mamka to tak nemyslela,“ zamumlal Martin a ani se na mě nepodíval.

„Ale já už nemůžu! Každý den mě ponižuje, kritizuje, všechno je špatně. A ty mě nikdy nezastaneš!“ hlas mi přeskočil a v tu chvíli jsem věděla, že tohle je bod zlomu.

Paní Novotná si odfrkla. „Kdybys byla lepší hospodyně a žena, nemusela bych ti pořád radit. Martin potřebuje pořádné jídlo a pořádek v domě. To bys měla vědět.“

V tu chvíli jsem popadla kabelku, klíče a bez jediného slova vyběhla z bytu. Venku pršelo, ale já šla rychlým krokem k tramvaji. V hlavě mi hučelo. Bylo mi třicet pět, měla jsem dvě děti a pocit, že jsem úplně ztratila samu sebe.

Když jsem dorazila k mámě, otevřela mi dveře v županu a s překvapením v očích. „Alenko, co se stalo?“

Rozplakala jsem se jí na rameni. „Mami, já už to doma nezvládám. Tchyně mě ničí a Martin mě nikdy nepodpoří.“

Máma mě objala a beze slova mě pustila dovnitř. Seděly jsme v kuchyni, pila jsem čaj a poprvé po letech jsem cítila, že můžu dýchat.

Další dny byly jako v mlze. Martin mi volal, psal zprávy, ale já neodpovídala. Děti byly u něj – domluvili jsme se, že si je vezmu na víkend. Máma mě podporovala, ale zároveň jsem cítila její obavy. „Alenko, jsi si jistá? Co když se to ještě spraví?“ ptala se opatrně.

„Mami, já už nechci žít podle toho, co si myslí ostatní. Chci být sama sebou. Chci, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem.“

Začala jsem chodit do práce na plný úvazek. Bylo to těžké – ráno vstávat, chystat děti do školy, pak do kanceláře, večer úkoly, večeře… Ale měla jsem pocit, že konečně žiju svůj život.

Jednou večer, když jsme s mámou seděly u televize, mi řekla: „Víš, Alenko, já jsem taky kdysi žila podle toho, co chtěli ostatní. A nikdy jsem nebyla šťastná. Jsem ráda, že máš odvahu to změnit.“

Děti si na nový režim zvykaly pomalu. Dcera Anička mi jednou řekla: „Mami, proč už nebydlíme s tátou?“

Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. „Protože maminka potřebovala být chvíli sama. Ale tátu máš pořád ráda a můžeš za ním kdykoli.“

Bylo těžké vysvětlit dětem, proč jsem odešla. Všude kolem mě sousedky šeptaly, v práci se mě ptali, co se stalo. Ale já jsem poprvé v životě necítila stud.

Jednoho dne mi Martin přišel děti přivést. Stáli jsme na chodbě a on se na mě díval s výčitkou. „Aleno, vážně to chceš takhle? Kvůli pár hádkám? Máma to s tebou nemyslela zle.“

Podívala jsem se mu do očí. „Martine, není to jen o tvé mámě. Je to o tom, že jsem se vedle vás ztratila. Potřebuju najít samu sebe.“

Zavrtěl hlavou a odešel. V tu chvíli jsem cítila smutek i úlevu zároveň.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas. O tom, jak jsem se vždycky snažila být dokonalá manželka, matka i snacha. Jak jsem zapomněla na to nejdůležitější – na sebe.

Jednoho dne mi máma řekla: „Alenko, jsi silnější, než si myslíš.“

A já jí uvěřila.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla. S Martinem jsme se rozvedli. Děti jsou u mě i u něj. Tchyně mi už nevolá. Máma je mi oporou a já poprvé v životě cítím klid.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné být šťastná, když člověk pořád žije podle očekávání ostatních? Nebo je čas začít žít konečně podle sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné najít štěstí, když se člověk rozhodne pro sebe a ne pro ostatní?