V den mého odchodu do důchodu mi manžel oznámil: „Odcházím. Zasloužím si nový život.“

„Tak já jdu, Aleno. Zasloužím si nový život.“ Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný, když si balil poslední košili do kufru. Stála jsem v předsíni, v ruce kytici od kolegů ze školy, a nevěřila vlastním uším. Měla jsem dnes slavit – po čtyřiatřiceti letech ve stejné škole, v té staré budově na Slovanské třídě, jsem konečně šla do důchodu. Měla jsem v hlavě představu, jak s Karlem otevřeme láhev vína, objednáme si pizzu a budeme se smát vzpomínkám na všechny ty roky. Místo toho jsem sledovala, jak si můj muž, se kterým jsem byla skoro celý život, balí věci a odchází.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem, hlas se mi třásl. Karel se na mě ani nepodíval. „Aleno, už to mezi námi dávno nefunguje. Chci ještě něco zažít, dokud nejsem úplně starý. Prosím tě, neber to osobně.“

Neber to osobně? Jak bych to mohla nebrat osobně, když mi právě v den, kdy jsem měla začít novou kapitolu života, vyrval půdu pod nohama? Dveře se za ním zavřely a já zůstala stát v tichu, které bylo najednou ohlušující. Na stole ležela gratulace od dětí ze školy, v kuchyni voněla bábovka, kterou jsem upekla na oslavu. A já? Já jsem se sesunula na židli a rozplakala se jako malá holka.

První dny byly nejhorší. Všude byly jeho věci, jeho vůně, jeho hrnek s nápisem „Nejlepší dědeček“. Každé ráno jsem se budila s nadějí, že to byl jen zlý sen, ale realita byla neúprosná. Syn Petr mi volal, když se to dozvěděl. „Mami, to snad není pravda! Co se stalo?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Sama jsem nevěděla, kde se stala chyba. Byla jsem snad špatná manželka? Nevěnovala jsem mu dost pozornosti? Nebo prostě jen chtěl utéct před stářím?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Borském parku, abych se doma nezbláznila. Každý den jsem potkávala stejné lidi – paní Novotnou s jezevčíkem, pána v klobouku, co vždycky krmil holuby. Nikdo z nich netušil, že se mi rozpadl svět. Jednou jsem se zastavila u lavičky a rozbrečela se. Přisedla si ke mně starší paní. „Děvče, co se stalo?“ zeptala se tiše. A já jí všechno řekla. O Karlovi, o důchodu, o tom, jak nevím, co teď budu dělat. Držela mě za ruku a řekla: „Já jsem taky zůstala sama. Ale víš co? Život nekončí. Jenom se mění.“

Začala jsem chodit na univerzitu třetího věku. Nejdřív jsem se bála, že tam budu nejstarší, nejztracenější. Ale hned první den mě oslovila paní Hana: „Vy jste ta Alena, co učila na Slovanské? Moje vnučka vás měla ráda!“ Najednou jsem měla pocit, že někam patřím. Začala jsem se učit italštinu, chodit na keramiku, dokonce jsem se přihlásila na kurz tance. Petr mi jednou řekl: „Mami, ty jsi úplně jiná! Jsem na tebe pyšný.“

Ale večery byly pořád těžké. Seděla jsem v obýváku, dívala se na staré fotky a přemýšlela, jestli jsem někde neudělala chybu. Karel mi občas napsal – prý by se rád viděl s vnoučaty. Nikdy se nezeptal, jak se mám já. Jednou jsem mu napsala dlouhý dopis, kde jsem mu všechno vypsala – bolest, zklamání, ale i vděčnost za ty roky, co jsme spolu byli. Odpověděl mi jen stručně: „Děkuju. Přeju ti hodně štěstí.“

Jednoho dne jsem potkala na keramice pana Jiřího. Byl vdovec, měl laskavé oči a smál se tak, že jsem se musela smát taky. Povídali jsme si o všem možném – o dětech, o cestování, o tom, jak je těžké začít znovu. „Aleno, víš, že život je jako hlína? Když ji rozbiješ, můžeš z ní udělat něco nového,“ řekl mi jednou. A já si uvědomila, že má pravdu.

Začala jsem se těšit na nové dny. S Jiřím jsme chodili na výlety, smáli se, někdy i mlčeli – a bylo nám spolu dobře. Neříkám, že jsem na Karla zapomněla. Ale už mě nebolelo, když jsem slyšela jeho jméno. Dokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla a říct si: „Aleno, zvládla jsi to.“

Někdy večer, když sedím na balkoně a dívám se na západ slunce nad Plzní, přemýšlím: Proč se lidé opouštějí právě ve chvíli, kdy by měli být spolu nejvíc? A je možné začít znovu, i když si myslíte, že už je pozdě? Co byste udělali vy na mém místě?