Stipendium na památku Marka Novotného: Příběh o ztrátě, naději a boji za spravedlnost

„Proč zrovna on? Proč Marek?“ slyším mámu, jak šeptá do ticha a její hlas se třese jako list ve větru. Stojíme v aule Karlovy univerzity, kde právě odhalují stipendium nesoucí Markovo jméno. Všude kolem nás jsou lidé – někteří pláčou, jiní jen tiše přihlížejí. Já ale cítím, jak mi srdce buší až v krku a v hlavě mi zní poslední slova, která mi Marek řekl: „Jani, nikdy se nevzdávej. I když tě budou přehlížet.“

Můj bratr Marek byl vždycky jiný. Narodil se s tmavší pletí než já – táta byl původem Rom, máma Češka. V malém městě u Plzně to nikdy neměl jednoduché. Ve škole ho děti odstrkovaly, učitelé ho přehlíželi. Pamatuju si, jak jsem jednou přišla domů a našla ho sedět na schodech před domem, s rozbitým rtem a pohledem upřeným do země. „Co se stalo?“ ptala jsem se tehdy. „Nic, jen jsem zase nebyl dost dobrej,“ odpověděl tiše.

Rodiče se snažili dělat, co mohli. Táta pracoval ve fabrice, máma byla zdravotní sestra. Peněz nebylo nazbyt, ale vždycky nám říkali, že vzdělání je cesta ven. Marek byl chytrý – měl talent na matematiku a fyziku. Jenže když přišlo na přijímačky na gymnázium, ředitelka nám mezi dveřmi řekla: „Víte, paní Novotná, možná by bylo lepší zkusit učňák.“ Máma se tehdy rozplakala a já jsem poprvé viděla tátu opravdu rozzlobeného.

Marek to ale nevzdal. Přes všechny překážky se dostal na gymnázium v Plzni. Každý den dojížděl vlakem, často sám, protože spolužáci ho mezi sebe nepřijali. Jednou jsem ho slyšela v noci brečet do polštáře. „Proč mě nikdo nevidí takového, jaký jsem?“ šeptal do tmy. Já jsem mu slíbila, že jednou budou.

Když Marek maturoval s vyznamenáním, byla jsem na něj pyšná jako nikdy předtím. Přihlásil se na Karlovu univerzitu na fyziku a byl přijat. V Praze našel nové přátele – lidi, kteří ho brali takového, jaký je. Ale i tam narážel na předsudky. „Víš, Jani,“ říkal mi jednou u kafe v menze, „někdy mám pocit, že musím být dvakrát lepší než ostatní, abych byl vůbec vidět.“

Pak přišel ten den. Bylo to v listopadu před dvěma lety. Marek šel večer domů z knihovny a cestou ho napadli tři kluci. Nikdy jsme se nedozvěděli proč – prý to byla jen „náhoda“, „špatné místo ve špatný čas“. Marek skončil v nemocnici a už se nikdy neprobral.

Na pohřbu bylo plno lidí – spolužáci z univerzity, profesoři i sousedé z našeho města. Všichni říkali krásná slova o tom, jak byl Marek výjimečný. Ale já jsem věděla, že kdyby žil, většina z nich by ho dál přehlížela.

Po jeho smrti jsme s mámou bojovaly za to, aby jeho příběh nezapadl. Psaly jsme dopisy na univerzitu, mluvily s novináři, pořádaly besedy o diskriminaci a předsudcích. Někteří nám říkali, že bychom měli nechat minulost být. Ale já jsem věděla, že Marek by to tak nechtěl.

A dnes tu stojím – před plnou aulou lidí – a slyším rektora říkat: „Stipendium Marka Novotného bude každý rok podporovat studenty z menšinových skupin, kteří čelí podobným překážkám jako on.“ Máma vedle mě pláče a já cítím směs hrdosti a bolesti.

Po slavnosti za mnou přijde mladá dívka s tmavými vlasy a nesmělým úsměvem. „Paní Novotná,“ říká tiše, „díky tomu stipendiu budu moct studovat medicínu. Děkuju.“ V tu chvíli mi dojde, že Marek tu s námi vlastně pořád je – v každém studentovi, který díky němu dostane šanci.

Večer sedím doma u stolu a dívám se na Markovu fotku. „Byl jsi silnější než my všichni,“ šeptám do ticha. Přemýšlím: Kolik dalších dětí musí ještě projít tím samým peklem? Kdy už konečně začneme lidi posuzovat podle toho, jací opravdu jsou?

Co si o tom myslíte vy? Má smysl bojovat za změnu i přes bolest a ztrátu?