Po šedesátce jsem si zvykla na samotu. Až jednoho dne na zastávce někdo řekl: „Pořád máš ráda Šiklovou?“

„Po šedesátce jsem si zvykla na samotu,“ opakuji si v duchu, zatímco mi na tvář dopadá studený ranní vítr. Autobusová zastávka na sídlišti je prázdná, jen já a moje myšlenky. V kabelce mám rozečtenou knihu od Šiklové, kterou si čtu pokaždé, když čekám na autobus do knihovny, kde dělám dobrovolnici. Děti už dávno mají své životy, vnoučata mě navštěvují jen o Vánocích a na narozeniny. Manžel mi umřel před deseti lety a od té doby jsem se naučila, že samota není nepřítel, ale spíš tichý společník, který mě chrání před zklamáním.

„Pořád máš ráda Šiklovou?“ ozve se vedle mě hlas, který mě vytrhne z myšlenek. Otočím se s lehkou iritací – kdo v dnešní době oslovuje cizí ženy na zastávce? Ale v tu chvíli mi dojde, že ten hlas znám. Srdce mi poskočí a v hlavě mi zabliká jméno: Piotr. Ten Piotr, kterého jsem neviděla přes čtyřicet let. Piotr, se kterým jsem v osmdesátých letech chodila na filozofické přednášky, s kterým jsme se hádali o Havla a Kundery, a který mi jednou v parku podal ruku, když jsem brečela kvůli rozchodu s prvním manželem.

„Piotre?“ vydechnu nevěřícně a chvíli na něj jen zírám. Je starší, má šedivé vlasy a hluboké vrásky kolem očí, ale ten úsměv je pořád stejný. „To snad není možné…“

„To jsem já, Jitko,“ usměje se a v očích mu zajiskří. „Vidíš, že jsem tě poznal. Pořád čteš ty svoje knihy.“

Chvíli stojíme v rozpacích. Autobus přijíždí, ale ani jeden nenastoupíme. Místo toho se posadíme na lavičku a začneme si povídat. Nejprve opatrně, jako bychom se báli, že se minulost rozplyne, když ji vyslovíme nahlas. Piotr mi vypráví, že žil dlouho v Brně, měl dvě manželky, ale obě ho opustily. Prý byl moc uzavřený, moc ponořený do knih a svých myšlenek. „Asi jsem nebyl nikdy dost pro nikoho,“ řekne tiše a já v jeho hlase slyším stejnou bolest, jakou cítím já.

Vyprávím mu o svém životě – o tom, jak jsem po smrti manžela zůstala sama v bytě na sídlišti, jak mě děti navštěvují jen z povinnosti, jak jsem se naučila vařit pro jednoho a jak jsem si zvykla na ticho. „Někdy mám pocit, že už mě nic nemůže překvapit,“ přiznám se a Piotr se smutně usměje.

„A přesto jsme se potkali,“ řekne a podívá se na mě tak, že se mi rozbuší srdce. „Možná to znamená, že ještě není pozdě.“

Začneme se scházet častěji. Chodíme spolu na procházky do Stromovky, sedíme v kavárně u náměstí a povídáme si o knihách, o politice, o dětech. Piotr mi vypráví o svých vnoučatech, která ho skoro neznají, protože jejich matky s ním neudržují kontakt. Já mu zase vyprávím o své dceři, která se odstěhovala do Německa a synovi, který je věčně zaneprázdněný. Najednou mám pocit, že nejsem sama – že mám někoho, kdo mi rozumí.

Jednoho dne mě Piotr pozve k sobě domů. Jeho byt je plný knih, starých fotografií a vůně kávy. „Víš, Jitko, někdy si říkám, jestli jsme si neměli dát šanci už tehdy,“ řekne a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Možná bychom dnes nebyli tak sami.“

Nevím, co na to říct. V hlavě mi víří vzpomínky na mládí, na všechny ty promarněné příležitosti, na strach z toho, co by řekli ostatní. „Myslíš, že ještě máme šanci?“ zeptám se tiše.

Piotr mě vezme za ruku. „Já myslím, že ano. Ale musíme chtít oba.“

Začneme spolu trávit víc času. Děti si toho všimnou a začnou se ptát. Syn mi jednou zavolá a řekne: „Mami, ty máš někoho? V tomhle věku?“ Jeho hlas je plný nepochopení a možná i trochu výčitek. „Ano, mám,“ odpovím pevně. „A jsem šťastná.“

Dcera mi napíše dlouhý e-mail, ve kterém mi vyčítá, že se chovám nezodpovědně, že bych měla myslet na rodinu, na vnoučata. „Mami, co když tě ten chlap zklame? Co když ti ublíží?“ ptá se a já cítím, jak se mi v očích derou slzy. Odpovím jí, že už jsem si prošla dost bolestí na to, abych se bála znovu žít.

Jednou večer sedíme s Piotrem na balkoně, popíjíme víno a díváme se na západ slunce. „Myslíš, že nám to vydrží?“ zeptám se a Piotr se usměje. „Nevím. Ale stojí to za to zkusit.“

Začnu si všímat, jak se měním. Najednou se těším na každý nový den, na každou zprávu od Piotra, na společné chvíle. Přestávám se bát samoty, protože už nejsem sama. Ale zároveň cítím, jak se ve mně mísí radost s obavami – co když to všechno zase skončí? Co když mě Piotr opustí, nebo co když ho ztratím tak, jako jsem ztratila manžela?

Jednoho dne mi Piotr zavolá, že musí do nemocnice na vyšetření. „Asi to nebude nic vážného,“ uklidňuje mě, ale já cítím, jak se mi svírá žaludek. Čekám na jeho zprávu celý den, nemůžu se soustředit na nic jiného. Když mi večer zavolá, že je všechno v pořádku, rozpláču se úlevou.

Začnu si uvědomovat, jak moc mi na něm záleží. A taky, jak moc jsem se bála znovu otevřít své srdce. Ale teď už vím, že i po šedesátce může přijít něco nového, něco krásného. Možná už nikdy nebudu tak mladá a bezstarostná jako kdysi, ale to neznamená, že nemůžu být šťastná.

Někdy večer, když sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotografie, přemýšlím: Proč se tolik bojíme začít znovu, i když už máme tolik za sebou? A co když právě teď je ten správný čas žít naplno, bez ohledu na věk? Co byste udělali vy na mém místě?