Od napětí k porozumění: Jak jsem se svou tchyní Alenou našla cestu ke společnému štěstí

„Takže ty neumíš ani pořádně uvařit svíčkovou?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Alena, moje tchyně, mě sledovala s výrazem, který nešlo přehlédnout. Byl to pohled, který říkal: ‚Tahle holka není dost dobrá pro mého syna.‘

Bylo to poprvé, co jsem přijela s Petrem na víkend k jeho rodičům do Plzně. Petr byl nervózní, já ještě víc. Všichni jsme seděli u stolu, jeho otec Mirek mlčel a upřeně zíral do talíře. Alena mě hodnotila od hlavy až k patě. „V Praze jste asi zvyklí na polotovary, co?“ pronesla sarkasticky a já cítila, jak mi hoří tváře.

Petr se snažil situaci zachránit: „Mami, Jana vaří skvěle. Minulý týden dělala rajskou a byla lepší než tvoje.“

Alena se ušklíbla: „To bych chtěla vidět.“

Ten víkend byl nekonečný. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Když jsem umyla nádobí, Alena ho šla zkontrolovat a přeleštila sklenice. Když jsem pověsila prádlo, sundala ho a pověsila znovu – prý špatně. Petr mi večer šeptal do vlasů: „Neboj, ona si zvykne.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché.

Po návratu domů jsem brečela do polštáře. „Proč mě nemá ráda?“ ptala jsem se sama sebe. Vždyť se snažím! Volala jsem mámě a ta jen povzdechla: „Tchyně jsou prostě takové, musíš vydržet.“

Další měsíce byly jako na houpačce. Každá návštěva znamenala nové výčitky – že nemáme děti, že Petr zhubnul (prý ho špatně krmím), že máme v bytě nepořádek (prý podle fotek na Facebooku). Snažila jsem se být milá, nosila jsem jí květiny, pekla bábovky podle jejího receptu, ale nic nepomáhalo.

Jednou v zimě jsme přijeli na oslavu jejích narozenin. Bylo tam plno příbuzných, všichni se smáli a já se cítila jako vetřelec. Alena mě představovala slovy: „To je Jana, Petrova přítelkyně… no, snad už brzy manželka.“ Všichni se smáli, ale já věděla, že to není vtip.

Po večeři jsem šla na balkon a rozplakala se. Najednou za mnou přišla Petra sestra Klára. „Hele, máma je prostě taková. Nikdo jí není dost dobrý pro Péťu. Ale neboj, časem povolí.“

Jenže čas plynul a nic se neměnilo. S Petrem jsme se vzali a já doufala, že svatba něco změní. Ale místo toho přišly další výčitky – proč jsme neměli svatbu v kostele, proč nebylo víc hostů z její strany, proč jsem si nevzala její svatební šaty.

Pak přišel zlom. Bylo to na jaře, když Petr zavolal: „Jani, máma je v nemocnici. Infarkt.“ V tu chvíli šlo všechno stranou. Okamžitě jsem sedla do auta a jela do Plzně. V nemocnici seděla Alena na posteli, bledá a unavená. Když mě uviděla, rozplakala se.

„Promiň mi to všechno,“ zašeptala. „Bála jsem se… že tě Petr bude mít radši než mě. Že už nebudu důležitá.“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. Poprvé jsme spolu mluvily otevřeně – o strachu ze samoty, o tom, jak těžké je pustit dítě do světa. Povídaly jsme si dlouho do noci.

Po návratu domů mi Alena začala volat. Ptala se na recepty, radila mi s bylinkami na balkoně, posílala mi fotky svých koček. Když jsme přijeli na návštěvu, poprvé mi nabídla kávu bez poznámek.

Jednou jsme spolu pekly koláč a ona najednou řekla: „Víš co? Jsem ráda, že tě Petr má.“

Dnes už se smějeme tomu, jak jsme spolu kdysi bojovaly o každou maličkost. Vím, že nikdy nebudeme nejlepší kamarádky – ale máme k sobě respekt a dokážeme si pomoci.

Někdy si říkám – kolik rodin by bylo šťastnějších, kdyby si dokázaly říct pravdu dřív? Proč je tak těžké přiznat si strach a nejistotu? Co myslíte vy – dá se s tchyní opravdu najít společná řeč?