Myslela jsem, že bydlení s bratrankou bude skvělý nápad. Teď vím, jak moc jsem se mýlila…

„To si snad děláš srandu, Aničko! Už zase jsi nechala nádobí ve dřezu? Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ křičela jsem na ni, když jsem po dlouhém dni v práci přišla domů a v kuchyni mě přivítal chaos. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Bylo to už potřetí tenhle týden. Anička, moje sestřenice, kterou jsem před dvěma měsíci s otevřenou náručí přijala do svého malého bytu na Žižkově, se na mě jen otráveně podívala od svého notebooku. „Promiň, měla jsem dneska fakt těžký den. Udělám to později,“ zamumlala a dál ťukala do klávesnice.

Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu seděly u kávy v kavárně na Vinohradech, když mi poprvé navrhla, že bychom mohly bydlet spolu. Byla jsem tehdy nadšená – konečně někdo, s kým si budu moct rozdělit nájem, někdo, kdo mi bude blízký. Obě jsme měly hluboko do kapsy, já po rozchodu s Petrem a ona po ztrátě práce v knihkupectví. „Bude to fajn, vždyť jsme skoro jako sestry,“ smála se tehdy Anička. Jenže teď, když jsem se dívala na hromadu špinavého nádobí a slyšela její lhostejný tón, jsem měla chuť všechno vzdát.

Začalo to nenápadně. První týden byl skvělý – společné večeře, večery u filmu, dokonce jsme si dělaly srandu, že jsme jako v nějakém sitcomu. Jenže pak přišly první neshody. Anička byla zvyklá ponocovat, já vstávala v šest do práce. Ona si pouštěla hudbu nahlas, já potřebovala ticho. A pak ty peníze. „Můžu ti dát nájem až příští týden? Ještě mi nepřišla výplata,“ prosila mě jednou večer. Přikývla jsem, ale v hlavě mi začal hlodat červík pochybností.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Aničku, jak sedí v obýváku s partou svých kamarádů. Všude byly prázdné lahve od vína, smích a hluk. „Ahoj, doufám, že ti to nevadí, potřebovala jsem trochu rozptýlení,“ řekla mi, když jsem vešla. Vadilo mi to. Hodně. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se zavřela v ložnici a snažila se přes hluk usnout. Druhý den ráno jsem našla v kuchyni rozlitý čaj a drobky na stole. „Můžeš si po sobě aspoň uklidit?“ vyjela jsem na ni. „Jsi nějaká přecitlivělá, Lucko. Vždyť je to jen drobnost,“ odsekla mi.

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. O úklid, o peníze, o to, kdo koupí toaletní papír. Jednou jsem přišla domů a zjistila, že Anička použila moje drahé krémy na obličej. „Vždyť jsi říkala, že si je můžeme půjčovat,“ bránila se. „Ale ne všechno! To stálo skoro tisícovku!“ rozčilovala jsem se. „No tak si to odečti z nájmu,“ řekla sarkasticky.

Začala jsem se jí vyhýbat. Chodila jsem domů později, trávila víc času v práci nebo u kamarádek. Ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že můj domov už není mým útočištěm. Jednou večer jsem se rozbrečela do polštáře. Psala jsem mámě, že už to nezvládám. „Vždyť je to rodina, Lucko. Musíte si to vyříkat,“ odpověděla mi. Jenže jak si to vyříkat, když mám pocit, že mě Anička vůbec neposlouchá?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Aničku, jak balí kufr. „Odcházím na pár dní ke kamarádce. Potřebuju si odpočinout,“ řekla bez emocí. „A co nájem?“ zeptala jsem se. „Pošlu ti to, až budu moct,“ odpověděla a zabouchla za sebou dveře. Seděla jsem v prázdném bytě a cítila se hrozně. Byla jsem naštvaná, smutná, zklamaná. Přemýšlela jsem, kde se to pokazilo. Vždyť jsme si byly tak blízké.

Začala jsem si všímat, že se změnila i atmosféra v rodině. Teta mi přestala psát, na rodinných oslavách bylo cítit napětí. „Ty jsi Lucku vyštvala z bytu?“ ptala se mě jednou babička. „Ne, to ona odešla,“ bránila jsem se. Ale nikdo už nechtěl slyšet moji verzi.

Po pár týdnech mi Anička napsala zprávu: „Promiň, že jsem ti to tak zkomplikovala. Asi jsme obě čekaly něco jiného. Doufám, že jednou budeme moct být zase kamarádky.“ Odpověděla jsem jí, že jí přeju hodně štěstí, ale v srdci jsem cítila prázdno.

Dnes už bydlím sama. Je tu klid, ale někdy mi chybí ten smích a společné večery. Přemýšlím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Stálo mi to všechno za těch pár ušetřených tisícovek? Nebo jsem měla raději zůstat sama a zachovat si klid v duši? Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že rodina opravdu vydrží všechno, nebo jsou chvíle, kdy je lepší jít každý svou cestou?