Mezi dvěma světy: Když práce a rodina táhnou za opačné konce

„Petro, já ti s malým hlídat nebudu. Já už jsem si svoje odžila. Nechci být babička na plný úvazek.“ Ta věta mi pořád zní v uších. Stojím v předsíni, držím v náručí dvouletého Filípka, který se mi zoufale tiskne k rameni, protože cítí napětí ve vzduchu. Máma stojí u dveří, ruce založené na prsou, tvář tvrdá jako kámen. Vždycky byla přísná, ale dnes je to jiné. Dnes mě její odmítnutí bolí víc než kdy jindy.

„Mami, já to sama nezvládnu. Potřebuju aspoň pár hodin týdně, abych mohla do práce. Vždyť víš, že jinak nám nezaplatím nájem,“ šeptám zlomeně. Ale ona jen zavrtí hlavou a odvrátí pohled. „Petro, já jsem ti to říkala už dávno. Neměla jsi si pořizovat dítě sama. Já už mám svýho dost.“

Zavřela za sebou dveře a já zůstala stát v tichu bytu, kde je slyšet jen Filípkův tichý pláč. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Na mámu, na sebe, na celý svět. Proč je to tak těžké? Proč musím volit mezi tím být dobrou matkou a tím být dobrou dcerou?

Celý den jsem pak proplakala. Filípek si hrál s autíčky na koberci a já seděla opřená o kuchyňskou linku, neschopná cokoli dělat. V hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem slyšela od kamarádek: „Moje máma by mi pohlídala kdykoli.“ „Babička je u nás pořád.“ Jenže moje máma není ta typická česká babička s bábovkou a otevřenou náručí.

Večer jsem seděla u počítače a snažila se najít nějakou práci z domova. Ale kdo mě vezme s dítětem na klíně? Když jsem konečně našla inzerát na administrativní výpomoc pro jednu menší firmu v Praze, napsala jsem jim zoufalý e-mail: „Jsem samoživitelka s malým dítětem, mohu pracovat z domova?“ Odpověď přišla až za dva dny: „Bohužel hledáme někoho na plný úvazek do kanceláře.“

Začala jsem být podrážděná i na Filípka. Když rozlil čaj po podlaze, vybuchla jsem: „Proč nemůžeš být aspoň chvíli v klidu?!“ Okamžitě jsem toho litovala. On se rozplakal a já ho objala, slzy mi tekly po tváři. „Promiň, broučku. Maminka je jen unavená.“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala sestře Lucii. „Lucko, nemohla bys mi někdy pohlídat Filípka? Jen na pár hodin týdně…“ Ale ona má dvě malé děti a manžela pořád v práci. „Petro, promiň, já fakt nemůžu. Máma by ti měla pomoct, vždyť ona je doma.“

A tak jsem zůstala sama. Každý den stejný kolotoč – ráno vstát, uvařit snídani, zabavit Filípka, zkusit něco málo udělat na počítači, pak oběd, procházka na hřiště, večer koupání a pohádka. A mezi tím vším pocit viny – že nejsem dost dobrá máma, protože jsem unavená a někdy i protivná. Že nejsem dost dobrá dcera, protože mámu pořád prosím o něco, co ona nechce dát.

Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem studeného čaje a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, jak to dělají jiné ženy. Možná mají lepší vztahy s rodiči? Nebo jsou silnější než já? Nebo prostě jen mají víc štěstí?

Začala jsem chodit na diskuzní fórum pro samoživitelky. Tam jsem poprvé napsala svůj příběh – o tom, jak mě máma odmítla a jak se cítím sama. Odezva byla obrovská. Desítky žen mi psaly: „Petro, nejsi v tom sama.“ „Moje máma taky nechce hlídat.“ „Drž se!“ Najednou jsem věděla, že nejsem jediná.

Jednoho dne mi přišla zpráva od paní Jany z vedlejšího domu: „Petro, slyšela jsem od sousedky o tvé situaci. Mohla bych ti někdy pohlídat Filípka? Sama mám už dospělé děti a ráda bych pomohla.“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Když jsem to řekla mámě do telefonu, jen suše odpověděla: „Tak vidíš, že sis poradila i beze mě.“ Ale v jejím hlase bylo něco zvláštního – možná smutek? Nebo výčitka? Nevím.

Dnes už mám práci na poloviční úvazek z domova a paní Jana mi dvakrát týdně hlídá Filípka. Není to ideální – pořád mám pocit viny vůči mámě i synovi. Ale aspoň už nejsem úplně sama.

Někdy večer přemýšlím: Je možné být dobrou matkou i dcerou zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?