Když mi kolega před celou poradou podal fixu se slovy, ať radši zapisuju, protože „na velká rozhodnutí je ještě čas“, něco se ve mně definitivně zlomilo. Jenže nejhorší nebyla práce — bolelo mě, že podobně se ke mně chovala i vlastní rodina. 😔💼
Jak jsem se naučila přestat se omlouvat za svůj vzhled a začala si říkat o respekt, si přečtěte níž pod příspěvkem. 👇✨
Když jsem zjistila, že po letech přesčasů a obětí vedení přehlédlo právě mě, něco ve mně prasklo. A nejhorší nebylo ani to odmítnutí, ale to, co se kvůli němu začalo dít doma i v mém srdci… 😢💼💔 Pokud vás zajímá, co se stalo potom a proč jsem začala pochybovat o všem, čtěte dál pod příspěvkem 👇
Nikdy bych nevěřila, že mě někdo zradí přímo před očima, a už vůbec ne kolegyně, které jsem věřila jako sestře. Ta chvíle v kanceláři mi rozbila nejen srdce, ale i sebevědomí. Dnes se ptám: Dá se ještě vůbec někomu věřit?
Jmenuji se Lucie a poslední tři roky žiji v neustálém napětí. Můj manžel Petr odešel z práce kvůli novému šéfovi a od té doby se nám nedaří. Nejhorší je, že odmítá přijmout pomoc od mého otce, i když by to mohlo naši rodinu zachránit.
Jmenuji se Petra a právě teď sedím na podlaze v kuchyni, slzy mi stékají po tvářích a v hlavě mi hučí slova, která mi dnes ráno řekla máma. Musím se rozhodnout, jestli budu dobrou matkou, nebo dobrou dcerou, protože obojí se mi nedaří. Přemýšlím, jestli je vůbec možné najít rovnováhu, když vás vlastní rodina nechá ve štychu.
Celý život jsem sledoval, jak máma dře, aby nás uživila. Teď, když sám pracuji noční směny, abych zabezpečil svou rodinu, mám pocit, že moje žena Jana vůbec nevidí, co pro ni a naše děti dělám. Všechno se vyhrotí jedné noci, kdy už dál nemůžu mlčet.