Matčiny pravidla: Jak mě tchyně málem zlomila

„Proč zase jenom Honzík dostal ten nový vláček? A proč Anička nedostala nic?“ slyšela jsem, jak se malá Anička ptá svého bratra, zatímco já jsem v kuchyni krájela bábovku pro celou rodinu. V tu chvíli mi srdce sevřela bolest a vztek. Už po několikáté jsem byla svědkem toho, jak moje tchyně, paní Marie, dává najevo, že její oblíbenec je pouze Honzík, syn mé švagrové. Moje děti, Anička a Matěj, byli opět přehlíženi, jako by snad nebyli dost dobří, jako by nebyli dost rodina.

Vzpomínám si, jak jsem se snažila zachovat klid. „Mami, proč babička nikdy nepřinese dárek i pro mě?“ zeptala se Anička, když jsme večer ukládali děti do postele. Co na to říct? Že svět je nespravedlivý? Že i v rodině existuje favoritismus? Místo odpovědi jsem ji jen pevně objala a slíbila, že ji mám ráda. Ale v hlavě mi to vrtalo dál. Jak dlouho to ještě vydržím? Jak dlouho budu přihlížet tomu, jak moje děti trpí kvůli něčí tvrdohlavosti a starým zvykům?

Další rodinná oslava byla za dveřmi. Tentokrát svátek tchyně. Věděla jsem, že tam nesmím chybět, i když jsem se tam necítila vítaná. Manžel Petr mě přesvědčoval, že to bude v pohodě, že si to jen moc beru. Ale on neviděl ty pohledy, ty drobné poznámky, které Marie trousila mezi řečí. „No jo, Honzík je šikovný, ten bude jednou doktor! A co ty tvoje děti, už se naučily aspoň pořádně číst?“ smála se jednou před celou rodinou. Petr se jen rozpačitě usmál, ale já jsem cítila, jak se mi vaří krev v žilách.

Na oslavě to začalo hned u dveří. Marie objala Honzíka, dala mu obrovský balíček a hlasitě ho pochválila. Anička s Matějem stáli opodál, v očích naději, že třeba tentokrát… Ale nic. Ani pohled, ani slovo. Jen rychlé „Ahoj děti“ a už se věnovala svému oblíbenci. Všichni ostatní dělali, že to nevidí. Jen já jsem cítila, jak se mi v hrudi hromadí bezmoc.

Po obědě jsem sebrala odvahu a šla za Marií do kuchyně. „Marie, můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně. Otočila se na mě s výrazem, který říkal, že tuší, o co půjde. „Prosím tě, co zase je?“ odsekla. „Myslím, že by bylo fér, kdyby ses chovala ke všem vnoučatům stejně. Anička i Matěj si taky zaslouží tvoji pozornost.“

Marie se zasmála. „Ale prosím tě, vždyť jsou to jen děti. Honzík je prostě jiný, je to můj první vnuk, mám k němu blíž. Tvoje děti jsou taky fajn, ale…“ Zarazila se, ale já už věděla, co přijde. „Ale co? Jsou míň tvoje vnoučata? Víš, jak je to bolí?“

„To si jen namlouváš. Děti si zvyknou. A ty bys měla být ráda, že mají babičku, která se o ně aspoň trochu zajímá,“ řekla a otočila se zpět ke sporáku. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem odešla na zahradu, kde jsem našla Aničku sedět na houpačce, oči plné slz.

„Mami, já už nechci jezdit k babičce. Ona mě nemá ráda,“ zašeptala. Sedla jsem si k ní a objala ji. „To není pravda, zlato. Jsi úžasná holka a já tě miluju nade vše.“ Ale v duchu jsem věděla, že to nestačí. Že musím něco udělat.

Doma jsem o všem řekla Petrovi. „To přeháníš, mamka je prostě taková. Nech to být, vždyť děti mají i druhou babičku,“ mávl rukou. Ale já jsem věděla, že to není řešení. Proč by moje děti měly být méněcenné? Proč bych měla mlčet?

Začala jsem si všímat, jak se Anička i Matěj stahují do sebe, když se blíží návštěva u Marie. Jak se vymlouvají, že je bolí bříško, že mají moc úkolů. A já jsem si uvědomila, že tohle už není jen o mně. Je to o nich. O jejich pocitu bezpečí, o jejich sebevědomí.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Zavolala jsem Marii a řekla jí, že dokud se nebude chovat ke všem vnoučatům stejně, nebudeme k ní jezdit. „To myslíš vážně? Chceš mi bránit ve styku s vnoučaty?“ rozkřikla se do telefonu. „Ne, chci jen, aby ses k nim chovala spravedlivě. Jinak je chráním před bolestí.“

Následoval týden ticha. Pak přišel Petr domů s tím, že Marie je uražená, že prý přeháním a že rodina je přece rodina. Ale já jsem byla rozhodnutá. Děti jsou pro mě na prvním místě. Ať to stojí, co to stojí.

Po měsíci mi Marie zavolala. „Můžu přijít na návštěvu?“ zeptala se tiše. Souhlasila jsem, ale s podmínkou, že se bude snažit. Přišla s malými dárky pro všechny. Bylo to poprvé, co jsem viděla Aničku zářit radostí, když dostala knížku, kterou si přála. Matěj dostal autíčko a Honzík také něco malého. Marie se snažila, i když to bylo vidět, že jí to není úplně přirozené. Ale udělala krok správným směrem.

Nevím, jestli se někdy úplně změní. Ale vím, že jsem udělala správnou věc. Pro své děti. Pro sebe. A pro naši rodinu. Někdy je třeba postavit se tradicím a říct dost. Protože láska k dětem by nikdy neměla být podmíněná.

Občas si v noci kladu otázku: Kolik bolesti bych ještě snesla, kdybych mlčela? A kolik odvahy je potřeba, abychom chránili ty, které milujeme nejvíc? Co byste udělali vy na mém místě?