Když jsem musela odejít: Příběh matky a dcery rozdělených životem

„Ty jsi mě prostě opustila! Nechala jsi mě tady samotnou s babičkou, když jsem tě nejvíc potřebovala!“ Lucčina slova mi stále zní v uších, i když už od našeho posledního rozhovoru uplynulo několik měsíců. Sedím u okna v našem malém bytě na pražském sídlišti a dívám se na šedivé nebe. Je mi devětapadesát a mám pocit, že jsem selhala jako matka.

Když bylo Lucii tři roky, rozvedla jsem se s jejím otcem. Petr byl alkoholik. Každý den jsem se bála, co zase přijde domů – jestli bude křičet, nebo mlčet a jen se dívat skrz mě. Jednou v noci, když rozbil sklenici o zeď a Lucie se rozplakala ve svém pokoji, jsem věděla, že už to dál nejde. Sbalila jsem nás obě do dvou tašek a odešla k mamince na Žižkov.

Začínala jsem znovu. Pracovala jsem jako prodavačka v samoobsluze, později na poště. Peněz bylo málo, alimenty žádné – Petr nikdy nepracoval déle než pár měsíců a o dceru se nezajímal. Každý měsíc jsem počítala koruny, abychom zaplatily nájem a měly co jíst. Když Lucii bylo deset, přišel dopis od exekutora – dluh na nájmu narostl do výše, kterou jsem nemohla nikdy splatit.

Jednoho večera jsem seděla s maminkou u stolu. „Ivano, musíš něco udělat,“ řekla tiše. „Jinak skončíte na ulici.“

Začala jsem hledat práci v zahraničí. Všichni kolem mě to dělali – sousedka z vedlejšího vchodu jezdila uklízet do Rakouska, kamarádka z dětství pracovala v Německu jako pečovatelka. Já neuměla pořádně německy, ale byla jsem zoufalá. Když Lucii bylo dvanáct, přišla nabídka: úklid v hotelu u Mnichova. Měla jsem strach, ale věděla jsem, že jinak to nepůjde.

„Mami, proč musíš pryč?“ ptala se Lucie večer před mým odjezdem. Seděla na posteli v pyžamu s plyšovým medvědem v náručí.

„Musím vydělat peníze, abychom mohly zůstat tady. Babička se o tebe postará.“

„Ale já chci tebe!“

Objala jsem ji a slíbila si, že budu volat každý večer.

První týdny byly peklo. Pracovala jsem dvanáct hodin denně, ruce rozpraskané od čisticích prostředků, záda bolela tak, že jsem večer nemohla vstát z postele. Volala jsem domů každý den – někdy Lucie nechtěla mluvit vůbec. „Nemám čas,“ řekla mi jednou do telefonu a zavěsila.

Maminka mi psala dopisy: „Lucie je smutná. Ve škole se zhoršila. Ptá se na tebe.“

Po roce jsem přijela domů na Vánoce. Lucie byla jiná – uzavřená, odtažitá. Už mi neříkala „mami“, ale „Ivano“. Snažila jsem se jí přiblížit, ale mezi námi byla zeď.

Další roky plynuly ve znamení odloučení. Jezdila jsem domů dvakrát do roka, posílala peníze na školní výlety, nové boty i doučování z matematiky. Ale Lucie byla pořád dál a dál.

Když jí bylo osmnáct, odstěhovala se k příteli do Brna. Od té doby jsme si psaly jen krátké zprávy k narozeninám nebo Vánocům.

Před dvěma lety mi zavolala poprvé po dlouhé době: „Víš vůbec, jaké to bylo? Všichni měli mámu doma a já měla jen babičku! Nikdy ti to neodpustím.“

Nevěděla jsem, co říct. Všechno ve mně křičelo: Dělala jsem to pro tebe! Ale nahlas jsem jen zašeptala: „Promiň.“

Teď sedím sama v bytě a přemýšlím, jestli bych dnes udělala něco jinak. Možná ano – možná bych zůstala a riskovala exekuci i bezdomovectví. Možná bychom byly spolu chudé, ale spolu.

Někdy si říkám: Je možné odpustit matce, která odešla za prací? Nebo je vina navždy silnější než láska? Co byste udělali vy na mém místě?