Jsem babička, ne směnová pracovnice: Můj hlas nikdo neslyší

„Marie, můžeš dneska zase pohlídat Aničku? Já mám noční a Petr je v práci do večera.“ Slyším dceřin hlas v telefonu a vím, že nemám na výběr. Už ani nečeká na odpověď. Jen mi oznámí, kdy mám přijít, a zavěsí. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Kdy se ze mě stala samozřejmost? Kdy jsem přestala být matkou a stala se jen „babičkou na směnu“?

Když mi před třemi lety dcera Jana oznámila, že čeká miminko, byla jsem dojatá. Plakala jsem štěstím a těšila se na novou roli v životě. Vzpomínám si, jak jsem jí hladila bříško a představovala si, jak budu Aničce číst pohádky, péct bábovku a chodit s ní do parku. Jenže realita je jiná. Místo radosti cítím únavu a smutek. Každý den mi někdo volá – buď Jana, nebo syn Tomáš, který má taky dvě malé děti. „Mami, můžeš vzít kluky na hřiště?“ „Mami, potřebuju si něco zařídit, můžeš pohlídat?“ Nikdo se mě neptá, jestli mám plány. Nikdo se nezeptá: „Mami, jak se máš?“

Můj manžel Petr už před dvěma lety zemřel. Od té doby žiju sama v našem malém bytě na sídlišti v Brně. Dřív jsem chodila s kamarádkami na jógu, občas do divadla nebo na výstavu. Teď už nemám sílu ani chuť. Všechen čas věnuju vnoučatům. Ráno vstanu, uvařím si kávu a čekám na telefonát. Když nezazvoní, cítím úlevu i vinu zároveň. Jsem špatná babička, když si přeju mít chvíli klid?

Jednou jsem to zkusila říct Janě: „Jani, dneska bych potřebovala být sama. Bolí mě záda a necítím se dobře.“ Podívala se na mě s nepochopením: „Mami, vždyť jsi doma! Co jiného máš na práci?“ Ta slova mě bodla do srdce. Jako bych už nebyla člověk s vlastním životem.

Moje kamarádka Alena mi jednou řekla: „Musíš si nastavit hranice! Oni si zvyknou.“ Ale jak to udělat? Vždyť je miluju. Chci být součástí jejich života. Ale ne takhle – ne jako někdo, koho využívají jen proto, že je po ruce.

Minulý týden jsem byla s Aničkou v parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se, jak si hraje s ostatními dětmi. Vedle mě si přisedla paní Eva, taky babička. Povídaly jsme si o tom, jaké to je být „na roztrhání“. Eva mi řekla: „Já už jsem to nevydržela. Řekla jsem dceři, že mám taky svůj život. Byla naštvaná, ale teď už to chápe.“ Záviděla jsem jí tu odvahu.

Doma večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom všem – o svých snech, které jsem měla po odchodu do důchodu. Chtěla jsem cestovat po Česku, navštívit Karlovy Vary, projít si Prahu bez spěchu turistů. Místo toho počítám hodiny do dalšího hlídání.

Jednoho dne mi zavolal Tomáš: „Mami, potřebuju tě zítra odpoledne.“ Tentokrát jsem se nadechla a řekla: „Tomáši, zítra nemůžu. Jdu s Alenou na výlet.“ Nastalo ticho. Pak jen krátké „Aha… tak nic.“ Zavěsil.

Celý den jsem měla špatné svědomí. Ale když jsme s Alenou seděly u rybníka a smály se jako za starých časů, cítila jsem poprvé po letech radost.

Večer mi přišla zpráva od Jany: „Mami, Tomáš říkal, že jsi odmítla hlídání. Děje se něco?“ Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Jsem ráda babičkou, ale potřebuju taky čas pro sebe.“

Dny plynuly a já začala říkat častěji „ne“. Bylo to těžké – děti byly zpočátku uražené, nechápaly mě. Ale pomalu si zvykaly. Začaly mi volat i jen tak – zeptat se, jak se mám.

Jednou večer mi Jana přinesla kytici tulipánů: „Mami, promiň… Neuvědomila jsem si, jak moc tě zatěžujeme.“ Objaly jsme se a obě jsme plakaly.

Teď už nejsem jen babička na směnu. Jsem zase Marie – žena s vlastním životem i sny.

Někdy ale přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině „ne“? Kolik z nás babiček se bojí ozvat? Máme právo žít i pro sebe?