Hledání nového domova pro dědu Karla: Cesta z osamělosti k novému začátku
„Mami, proč děda pořád brečí?“ ptá se mě Anička, když se vracíme z další návštěvy u Karla. Její hlas je tichý, skoro jako by se bála, že ho děda uslyší až sem, do našeho panelákového bytu v Plzni. Mlčím. V hlavě mi hučí jeho slova: „Já do žádnýho ústavu nepůjdu! Tady jsem doma.“
Karla znám od svých dvanácti let. Po smrti mého otce si máma našla jeho – tichého, laskavého muže s rukama od hlíny a očima, které vždycky hledaly obzor. Teď je mu osmdesát dva a jeho chalupa na konci světa se rozpadá stejně rychle jako jeho paměť. Každý týden tam jezdím s Aničkou. Vždycky si říkám, že tentokrát už to bude lepší, že třeba bude mít lepší náladu. Ale místo toho nacházím špinavé nádobí, studenou kamna a Karla, jak sedí v kabátě u stolu a dívá se do prázdna.
„Evo, já už tu nemůžu být sám,“ šeptá mi jednou večer, když Anička usne na gauči pod starou dekou. „Ale domov důchodců… to je konec. Tam chodí umírat.“
Cítím vinu. Jsem jediná, kdo mu zbyl. Máma zemřela před třemi lety na rakovinu a já od té doby žongluju mezi prací v knihovně, péčí o Aničku a návštěvami u Karla. Bratr? Ten žije v Brně a přijede jednou za rok na Vánoce. Všechno je na mně.
Jednoho dne najdu Karla na zemi v kuchyni. Upadl a nemohl vstát. Volám sanitku a v nemocnici mi lékařka říká: „Pan Karel už nemůže žít sám. Potřebuje dohled.“
Cestou domů mi hlavou běží tisíc myšlenek. Jak mu to říct? Jak ho přesvědčit? A hlavně – jak to zvládnu já? V noci nespím. Slyším v hlavě jeho slova: „Tady jsem doma.“
Další týden sedíme u stolu v nemocničním pokoji. „Kdy mě vezmeš domů?“ ptá se mě s nadějí v očích.
„Dědo… musíme si promluvit,“ začínám opatrně. „Nemůžeš už být sám. Mám strach, že se ti něco stane.“
„A co chceš dělat? Zavřít mě někam mezi cizí lidi?“ jeho hlas je zlomený.
„Nechci tě zavřít. Chci, abys byl v bezpečí. Ale chápu, že domov důchodců nechceš.“
Mlčíme dlouho. Venku prší a kapky bubnují na parapet.
Doma brečím do polštáře. Anička mě obejme: „Mami, já nechci, aby byl děda smutný.“
Začínám hledat jiné možnosti. Ptám se sousedů, kolegyň v práci, pročítám internetové diskuze. Jedna paní mi poradí: „Zkuste komunitní bydlení pro seniory. Je to jiné než domov důchodců.“
Najdu zařízení v nedalekém městečku – Domov U Lípy. Není to ústav, spíš malý dům s několika byty pro seniory, společnou zahradou a kuchyní. Lidé tam žijí skoro jako doma, ale mají pomoc nablízku.
Jedeme tam s Karlem na návštěvu. Je nedůvěřivý, mlčí celou cestu autem. Uvnitř nás vítá paní Novotná – vedoucí domova. „Pane Karle, pojďte se podívat,“ usmívá se a vede nás do pokoje s výhledem na rozkvetlou lípu.
„Tady si můžete pěstovat rajčata,“ ukazuje na záhonky venku.
Karel mlčí, ale vidím, jak mu oči zjihnou.
Ve společenské místnosti sedí několik mužů a hrají šachy. Jeden z nich – pan Josef – vstane a podává Karlovi ruku: „Taky jsem nechtěl nikam jít. Ale tady je to jiné.“
Cestou zpět Karel dlouho mlčí. Pak tiše řekne: „Možná bych to mohl zkusit.“
Začínáme zařizovat přestěhování. Karel si balí pár věcí – fotky mámy, starý hrnek na kávu, knihu o zahradničení. Loučení s chalupou je těžké. Oba pláčeme.
První týdny v novém domově jsou těžké pro všechny. Karel je uzavřený, stýská se mu po starých časech i po samotě své chalupy. Ale pomalu si zvyká – chodí na zahradu, povídá si s ostatními a občas nám zavolá: „Anička mi nakreslila obrázek? Přivezte mi ho.“
Jednou přijedeme na návštěvu a najdeme Karla u šachovnice s panem Josefem. Směje se! Poprvé po dlouhé době.
Večer doma sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem právo rozhodnout za něj? Nebo je někdy láska právě o tom – najít odvahu změnit staré pořádky?
Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo rozhodovat za své blízké, když už sami nemohou? Nebo bychom měli respektovat jejich přání za každou cenu?