Dva roky ticha: Moje dcera už mě nechce vidět ani slyšet

„Kláro, prosím tě, aspoň mi napiš, že jsi v pořádku!“ šeptám do ticha svého bytu, kde už dva roky zní jen tikot hodin a občasné vrznutí parket. Sedím u kuchyňského stolu, kde jsme kdysi spolu snídaly, smály se a plánovaly výlety. Dnes tu sedím sama, s hrnkem čaje, který mi donesla sousedka Jana. Je to jediný člověk, který za mnou pravidelně chodí. Vždycky přinese něco sladkého a povídáme si o všem možném – o počasí, o jejích vnoučatech, o tom, jak se mění Praha. Ale o Kláře jsem dlouho mlčela. Nechtěla jsem vypadat slabě, nechtěla jsem, aby mě litovala.

Jednoho odpoledne, když venku pršelo a Jana mi nalévala další šálek čaje, jsem to už nevydržela. „Jano, víš… já už dva roky nemluvila s Klárou. Ani SMSka, ani e-mail. Nic.“ Podívala se na mě s pochopením a položila mi ruku na rameno. „To je těžké, Eliško. Ale co se stalo?“

A tak jsem začala vyprávět. Všechno to začalo před dvěma lety na Vánoce. Klára přijela s novým přítelem, Tomášem. Byl tichý, uzavřený, moc toho nenamluvil. Já jsem byla nervózní – chtěla jsem, aby se u nás cítili dobře, ale zároveň jsem měla pocit, že mi Klára něco tají. Večer u stromečku jsem se jí zeptala: „Kláro, jsi šťastná?“ Podívala se na mě tak zvláštně – jako by mě viděla poprvé v životě. „Mami, proč se pořád ptáš? Proč nikdy nejsi spokojená s tím, co mám?“

Byla jsem v šoku. Vždyť jsem jen chtěla vědět, jestli je v pořádku! Ale ona vstala od stolu a odešla do svého pokoje. Tomáš šel za ní. Ten večer už nevyšly ven. Ráno sbalili věci a odjeli dřív, než jsem vstala.

Od té doby ticho. Psala jsem jí několikrát – nejdřív opatrně, pak zoufale. Volala jsem jí k narozeninám, k svátku… Nikdy nezvedla telefon. Poslala jsem jí dopis – vrátil se mi zpátky neotevřený.

Začala jsem si vyčítat každé slovo, které jsem kdy řekla. Byla jsem přísná matka? Byla jsem moc starostlivá? Nebo jsem jí nedala dost lásky? Vzpomínám si na její dětství – jak jsme spolu chodily do Stromovky krmit kachny, jak jsme pekly bábovku a smály se u toho tak, až nám tekly slzy. Kde se to všechno ztratilo?

Jednou večer jsem zahlédla Kláru na Facebooku – měla novou profilovou fotku s Tomášem na Karlově mostě. Vypadala šťastně… ale beze mě.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. „Musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „Ale nesmíte přestat žít.“ Jenže jak mám žít bez své dcery? Každý den čekám na zprávu, na zavolání… Někdy mám pocit, že slyším její hlas na chodbě domu.

Moje sestra Marie mi říká: „Eliško, nech ji být. Ona se ozve.“ Ale co když ne? Co když už nikdy neuslyším její smích?

Jednou mi Jana povídá: „Víš co? Pojďme spolu na výlet do Českého ráje.“ Souhlasila jsem – potřebovala jsem změnit prostředí. Procházely jsme lesem a já najednou začala brečet. „Jano, já už nevím, jak dál…“ Objala mě a řekla: „Někdy musíme pustit ty, které milujeme nejvíc.“

Ale jak pustit vlastní dítě?

Nedávno mi přišel dopis – ne od Kláry, ale od Tomáše. Psal stručně: „Klára potřebuje čas. Prosím vás, respektujte to.“ Bylo to jako rána pěstí do břicha. Co jí udělali? Co jsem jí udělala já?

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, co bych jí chtěla říct. O tom, jak rozkvetly šeříky pod oknem jejího pokoje. O tom, jak moc mi chybí její smích.

Někdy si představuji, že jednou zazvoní zvonek a ona vejde dovnitř: „Mami… promiň.“ Ale možná se to nikdy nestane.

Jsem Eliška a už dva roky žiju s tichem místo dcery. Každý den přemýšlím: Je lepší doufat nebo se smířit? Má cenu bojovat o vztah za každou cenu? Nebo je čas pustit minulost a začít žít pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl čekat na někoho, kdo možná nikdy nepřijde?