Dnes se stanu babičkou: Kde končí mateřská láska a začíná samostatnost dítěte?

„Mami, prosím tě, nevolej mi každých deset minut! Já to zvládnu!“ ozvalo se z telefonu a já cítila, jak mi srdce stahuje úzkostí. Byla hluboká noc a moje dcera Jana právě odjela s manželem do porodnice. Seděla jsem sama v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem ji před třiceti lety držela poprvé v náručí. Teď jsem měla být babičkou. Všichni říkali, že je to největší štěstí, ale já cítila jen prázdnotu a strach.

Všude kolem mě ticho, jen lednice tiše bzučela a zvenku doléhal vzdálený zvuk tramvaje. Manžel Petr spal v ložnici, nikdy si s emocemi moc hlavu nelámal. „Neboj se, všechno bude dobrý,“ řekl mi před spaním a otočil se ke zdi. Ale já nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když se něco pokazí? Co když mě Jana už nebude potřebovat?

Když jsem jí ráno volala znovu, už mi to nezvedla. Napsala jen krátkou zprávu: „Mami, teď nemůžu. Ozvu se.“ Seděla jsem u stolu a dívala se na její dětskou fotku na lednici. Byla tak malá, když jsme ji s Petrem přivezli z porodnice. Tehdy jsem si slíbila, že ji nikdy nenechám samotnou. Ale teď už byla dospělá žena, měla vlastní rodinu a já najednou nevěděla, kde je moje místo.

Odpoledne mi zavolala její tchyně, paní Novotná. „Tak co, už máš nějaké zprávy?“ ptala se s falešným zájmem. Vždycky mezi námi byla rivalita – kdo je lepší babička, kdo upeče lepší bábovku, kdo přinese víc dárků. „Zatím nic,“ odpověděla jsem tiše. „Jana se neozývá.“

„No jo, mladí dneska chtějí klid,“ povzdechla si Novotná. „Musíme jim dát prostor.“

Ale jak mám dát prostor vlastnímu dítěti? Jak mám přestat být matkou?

Večer mi konečně přišla zpráva: „Mami, narodila se nám Anička. Jsme všichni v pořádku.“ Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň. Chtěla jsem běžet do porodnice, obejmout dceru i vnučku, ale Jana mi napsala: „Zatím nechoď, potřebujeme trochu času sami.“

Seděla jsem v obýváku a slzy mi tekly po tváři. Petr přišel a pohladil mě po rameni. „Neboj, za pár dní tě pozvou.“

Ale co když ne? Co když už mě nikdy nebudou potřebovat tak jako dřív?

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové gratulovali, ale já měla pocit, že se mi rozpadá svět. Moje kolegyně Alena mě objala: „Neboj se, to přejde. Já už mám tři vnoučata a taky jsem si musela zvyknout, že nejsem středem vesmíru.“

Ale jak se s tím smířit? Jak přijmout, že moje dcera má teď svůj vlastní život?

Za týden mě Jana konečně pozvala na návštěvu. Přinesla jsem bábovku a malou hračku pro Aničku. Když jsem vešla do jejich bytu na Proseku, Jana byla unavená, ale šťastná. „Mami, děkuju, že jsi přišla,“ řekla a objala mě.

Chvíli jsme seděly u kávy a povídaly si o porodu, o tom, jaké to je být matkou. Najednou zazvonil telefon – volala Novotná. Jana jí s úsměvem řekla: „Přijď zítra, dneska je tu moje máma.“

Cítila jsem úlevu i vinu zároveň. Byla jsem ráda, že mě Jana potřebuje aspoň na chvíli víc než svou tchyni. Ale zároveň jsem věděla, že ten čas je omezený.

Když jsem odcházela domů, Anička spala v postýlce a Jana mě políbila na tvář: „Mami, mám tě ráda. Ale potřebuju si některé věci dělat po svém.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kde je hranice mezi mateřskou láskou a svobodou dítěte. Kdy mám ustoupit a kdy mám bojovat o své místo v jejím životě?

Možná je tohle ten největší úkol každé matky – naučit se pustit své dítě a věřit mu.

A tak se ptám vás ostatních: Kde podle vás končí mateřská láska a začíná samostatnost dítěte? Je možné najít rovnováhu mezi tím být oporou a zároveň nezasahovat příliš? Co byste udělali vy na mém místě?