„Ano, rozvedla jsem se. Chci konečně žít svůj život,“ řekla šedesátiletá paní Ludmila své nejstarší dceři

„Mami, ty to myslíš vážně?“ ozvala se Jana, moje nejstarší dcera, když jsem jí v kuchyni mezi vařením kávy a krájením chleba oznámila, že jsem podala žádost o rozvod. Její hlas zněl ostřeji, než bych čekala. V očích měla směsici šoku, nepochopení a možná i zlosti. „Po čtyřiceti letech? Co ti přeskočilo?“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet klid. „Jani, já už prostě nemůžu. Celý život jsem všechno dělala pro tátu, pro vás, pro domácnost. On nikdy ani nevynesl koš, nikdy nenakoupil, nikdy neuklidil po večeři. Vždycky jsem to omlouvala – že pracuje, že je unavený, že je to chlap. Ale teď? Teď už nemám sílu.“

Jana si sedla ke stolu a mlčky mě pozorovala. Věděla jsem, že v hlavě přemítá všechny ty roky, kdy jsme byli „normální“ rodina. Ale co je to vlastně normální? Je normální, že žena celý život slouží a muž si zvykne na pohodlí? Je normální, že když zestárnete, nikdo si nevšimne, že už nemáte sílu?

„A co táta?“ zeptala se nakonec tiše. „Ví to vůbec?“

„Ví,“ odpověděla jsem. „Řekla jsem mu to včera večer. Seděl u televize, koukal na fotbal a já mu řekla, že už takhle dál nechci žít. Ani se na mě nepodíval. Jenom řekl: ‚Dělej jak myslíš.‘“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Čekala jsem hádku, výčitky, možná i prosby. Ale on? Nic. Jako bych byla vzduch.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se s Karlem brali. Bylo mi dvacet a byla jsem plná ideálů. On byl o pět let starší, pracoval jako elektrikář v místním JZD a já nastoupila do školky jako učitelka. Byli jsme mladí, zamilovaní a svět nám ležel u nohou. Po roce přišla Jana, pak Tomáš. Já zůstala doma, Karel chodil do práce a večer si sedl k novinám nebo televizi.

Ze začátku mi to nevadilo. Byla jsem ráda doma s dětmi, vařila jsem, pekla bábovky, starala se o zahradu. Ale jak děti rostly a já začala znovu pracovat, začalo mi vadit, že Karel doma nehne prstem. Když jsem mu řekla, že bych potřebovala pomoct s nákupem nebo s úklidem, jen mávl rukou: „To zvládneš.“

Roky plynuly a já si zvykla. Děti odešly na vysokou, já zůstala doma sama s Karlem. Prázdné večery, ticho v bytě a jeho mlčení mě dusily čím dál víc. Začala jsem chodit na procházky s kamarádkami z práce, občas na kafíčko do cukrárny U Slunce. Tam jsme si povídaly o životě a já si uvědomila, že všechny máme podobné příběhy – muži doma nic nedělají a my jsme unavené.

Jednou jsme seděly s Alenou na lavičce v parku a ona mi řekla: „Ludmilko, proč se nerozvedeš? Vždyť už ti nic nedlužíš.“ Ta věta mi zněla v hlavě celé týdny.

Když jsem pak jednou přišla domů a našla Karla spícího v křesle s prázdným talířem od večeře na stole a ponožkami pohozenými na zemi, něco ve mně prasklo. Už jsem nemohla dál.

„Mami,“ ozvala se Jana znovu a její hlas byl najednou měkčí. „A co budeš dělat? Kde budeš bydlet?“

Usmála jsem se na ni smutně. „Nevím. Možná si najdu malý byt někde blíž k centru, abych mohla chodit do divadla nebo do knihovny. Možná začnu chodit na kurzy keramiky nebo italštiny. Chci ještě něco zažít, Jani.“

Jana se zamračila: „A co Tomáš? Ví to?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Ještě ne. Bojím se mu to říct. On má pořád pocit, že rodina musí držet pohromadě za každou cenu.“

V tu chvíli přišla do kuchyně moje vnučka Klárka: „Babičko, půjdeš se mnou ven?“ Podívala jsem se na ni a uvědomila si, že právě kvůli ní musím být silná. Nechci jí být vzorem ženy, která celý život jen slouží.

Když jsme šly s Klárkou po sídlišti a ona mi vyprávěla o škole a o tom, jak chce být veterinářkou, napadlo mě: Proč bych měla svůj život obětovat jen proto, že to tak dělaly generace přede mnou?

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se z okna na rozsvícené lampy podél ulice. Slyšela jsem Karla v ložnici – ani dnes nepřišel za mnou promluvit si o tom všem.

Najednou mi bylo smutno i lehko zároveň. Smutno z toho všeho promarněného času a lehko z toho rozhodnutí konečně žít podle sebe.

Možná mě budou děti odsuzovat. Možná budu sama. Ale poprvé za dlouhá léta mám pocit svobody.

A tak se ptám sama sebe – je lepší žít v tichém smíření celý život nebo riskovat všechno pro pár let opravdového štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?