Ani na narozeniny dcery jsem nebyla pozvaná – jsem opravdu tak špatná matka?

„Takže ani letos mě nepozveš?“ vyhrkla jsem do telefonu, když jsem slyšela Mariku na druhém konci linky. Věděla jsem, že je to zoufalé, ale nemohla jsem si pomoct. V jejím hlase bylo ticho, které mě pálilo víc než jakákoli slova. „Mami, letos to bude jen s kamarády. Je to tak lepší,“ řekla tiše a rychle se rozloučila.

Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo mi šedesát, už tři roky bez práce, vdova. Když mi před třemi lety zemřel Karel, všechno se rozpadlo. Práce v knihovně skončila, protože mě nahradili mladšími, a Marika… Marika se mi začala vzdalovat. Nejdřív to byly jen kratší telefonáty, pak už ani nevolala. Teď už mě ani nezve na narozeniny.

Vzpomínám si na její dětství. Jak jsme spolu pekly bábovku, jak jsem jí četla pohádky, když byla nemocná. Byla jsem přísná? Možná ano. Ale snažila jsem se jí dát všechno, co jsem mohla. Když odešel Karel, zůstaly jsme na sebe samy. Myslela jsem, že nás to spojí, ale místo toho jsme se začaly hádat. O peníze, o školu, o její první lásky. Vždycky jsem chtěla jen to nejlepší – aspoň jsem si to myslela.

Teď sedím sama u stolu a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. V televizi běží nějaký pořad o rodinách, které se po letech znovu najdou. Slzy mi tečou po tváři. Proč já nemůžu být jako ty matky z televize? Proč mě moje vlastní dcera nechce vidět?

Zazvoní telefon. Srdce mi poskočí – třeba je to Marika! Ale ne, je to moje sestra Jana. „Zase brečíš kvůli Marice?“ ptá se bez obalu. „Jano, já už nevím, co mám dělat,“ vzlykám do sluchátka. „Vždyť jsi byla dobrá máma,“ říká Jana tišeji. „Možná bys jí měla dát čas.“

Ale kolik času ještě mám? Každý den je stejný – ráno vstanu, uvařím si kávu, projdu inzeráty (už dávno vím, že mě nikdo nevezme), pak jdu na nákup do Alberta a zpátky domů. Občas si povídám s paní Novotnou odvedle, ale většinou jen mlčím a čekám na nějakou zprávu od Mariky.

Jednou večer se rozhodnu napsat jí dopis. Opravdový dopis, ne SMSku nebo e-mail. Sedím u stolu a píšu: „Mariko, vím, že jsme si v posledních letech nerozuměly. Možná jsem byla moc přísná nebo moc úzkostlivá. Ale mám tě ráda a chybíš mi. Prosím tě, ozvi se mi.“ Dopis posílám druhý den ráno.

Týdny plynou a nic se neděje. Každý den čekám na pošťáka jako malá holka. Pak jednoho dne přijde pohlednice: „Mami, děkuju za dopis. Potřebuju ještě čas.“ To je všechno. Ale aspoň něco.

Začínám chodit na procházky do Lužánek a jednou tam potkám starého známého – pana Dvořáka z knihovny. „Jak se máte?“ ptá se upřímně. Povídáme si o knihách a o životě. Najednou si uvědomím, že nejsem úplně sama.

Jednou večer zazvoní zvonek u dveří. Otevřu a tam stojí Marika. Má slzy v očích a v ruce dortík z cukrárny. „Mami… můžu dál?“ ptá se nesměle.

Sedíme spolu v kuchyni a poprvé po letech si povídáme otevřeně. „Víš, bylo to pro mě těžké,“ říká Marika tiše. „Po tátovi… všechno bylo jinak. A ty jsi pořád chtěla mít všechno pod kontrolou.“

„Bála jsem se,“ přiznávám poprvé nahlas. „Bála jsem se, že tě ztratím.“

Marika mě obejme a já cítím, jak ze mě spadla tíha let samoty.

Ale vím, že všechno nebude hned dobré. Musíme si znovu najít cestu jedna k druhé.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi starostí a kontrolou? Dá se ještě napravit tolik let mlčení? Co byste udělali vy na mém místě?