Matka, která nikdy neřekla promiň: Příběh o povinnosti a nenaplněné lásce

„Tak kdy přijdeš uklidit ten sklep? Už jsem ti to říkala třikrát, Lucie. Nemám na to sílu a ty máš přece volno.“ Její hlas je ostrý jako břitva, žádná prosba, jen příkaz. Sedím naproti ní v jejím malém panelákovém bytě na Jižním Městě a cítím, jak se mi v hrudi svírá hněv i smutek. Vždycky to bylo stejné. Máma – Jana – nikdy neuměla říct prosím nebo děkuji. Nikdy mě neobjala, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Jen povinnosti, výčitky a ticho.

„Mami, já mám taky svoje věci. Nemůžeš mi aspoň jednou říct, že si toho vážíš?“ vyhrknu a sama sebe překvapím tím, jak mi hlas zní zlomeně.

Zvedne obočí. „Co je to za otázku? Jsi moje dcera, je samozřejmé, že mi pomůžeš. To se snad nemusí říkat.“

V tu chvíli se mi vybaví všechny ty roky, kdy jsem se snažila získat její uznání. Když jsem na základce vyhrála okresní olympiádu z češtiny a ona jen pokrčila rameny: „No tak jsi chytrá. A co jako?“ Když jsem si na gymplu poprvé přinesla domů kluka a ona ho ani nepozdravila. Když jsem brečela po rozchodu s Petrem a ona jen suše poznamenala: „To se stává. Nehysterči.“

A teď tu sedí, stará, unavená žena s prošedivělými vlasy a tvrdým pohledem, a očekává, že budu všechno dělat automaticky. Jako by naše minulost byla smazaná. Jako by nikdy neřekla ta slova, která mě bolela víc než cokoliv jiného: „Kdybys nebyla taková citlivka, bylo by ti líp.“

„Víš co, mami? Není to samozřejmé,“ řeknu tiše. „Nikdy jsi mi nedala najevo, že ti na mně záleží. A teď chceš, abych všechno zapomněla?“

Zamračí se. „To jsou nějaké moderní kecy. Já jsem tě vychovala nejlíp, jak jsem uměla. Dneska si všichni jen stěžujete.“

Cítím slzy v očích, ale nechci jí dát tu satisfakci vidět mě slabou. Vstanu od stolu a začnu sbírat její špinavé hrnky. V hlavě mi běží vzpomínky jako film – jak jsem ji jako malá prosila, aby mě vzala na hřiště; jak jsem jí nosila obrázky ze školky a ona je bez zájmu odložila; jak jsem jí chtěla vyprávět o svých snech a ona vždycky jen mávla rukou.

„Proč jsi nikdy nebyla jako ostatní mámy?“ zeptám se najednou nahlas.

Zaskočí ji to. „Jak jako ostatní? Já jsem tě živila sama! Tvůj otec nás opustil, když ti byly tři! Všechno bylo na mně!“

„Já vím,“ odpovím tiše. „Ale nikdy jsi mě nepochválila. Nikdy jsi mě neobejmula.“

Chvíli je ticho. Pak pokrčí rameny: „Já na to nejsem. To se u nás doma nedělalo.“

A já si uvědomím, že ten řetězec bolesti nezačal u mě. Že i ona byla kdysi malá holka, která možná taky toužila po pohlazení a nikdy ho nedostala.

Ale přesto… Přesto to nebolí o nic míň.

„Víš co,“ řeknu nakonec, „sklep ti uklidím. Ale chci, abys věděla, že to nedělám proto, že musím. Dělám to proto, že chci být lepší než ty.“

Otočím se k odchodu a slyším za sebou její tiché: „Lucie…“ Ale už nemám sílu se otočit.

Večer doma sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě žije s podobnou bolestí – s rodiči, kteří neuměli milovat jinak než povinností. Kolik z nás čeká celý život na jedno obyčejné promiň nebo mám tě ráda?

Možná je čas přestat čekat.

Možná je čas začít žít svůj vlastní život.

Ale řekněte mi – dá se někdy opravdu odpustit tomu, kdo nikdy neuznal svou chybu? Nebo jsme navždy odsouzeni nést jejich mlčení v sobě?