Babiččin byt, matčin stín: Jak jsme se sestrou bojovaly o vlastní život

„Tohle je můj byt! Rozumíš? Můj! Nechci, abys sem tahala toho svého Honzu, slyšíš?“ Matčin hlas se nesl chodbou jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni babiččina bytu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Sestra Klára seděla na gauči, oči sklopené, a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc.

Bylo to přesně měsíc, co babička zemřela. Její byt v centru Brna jsme zdědily napůl s Klárou. Měly jsme pocit, že nám začíná nový život – konečně vlastní prostor, kde budeme moci dýchat, kde nebude matka určovat, kdy máme přijít domů, s kým se máme stýkat, co máme jíst. Jenže matka se odmítala smířit s tím, že už nejsme malé holky. Každý den volala, kontrolovala, kdy přijdeme, co děláme, a když jsme jí řekly, že chceme byt pronajmout, aby nám to pomohlo s nájmem v Praze, začala vyhrožovat, že nám všechno vezme.

„Babička by si to nikdy nepřála,“ opakovala pořád dokola. „Ten byt je rodinné dědictví! Vy dvě to nechápete, jste sobecké a nevděčné!“

Jednou večer jsem seděla s Klárou na balkoně, popíjely jsme víno a dívaly se na světla města. „Myslíš, že to někdy skončí?“ zeptala se tiše. „Že nás nechá být?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale už toho mám dost. Chci žít svůj život, ne její.“

Matka byla mistryně v manipulaci. Když jsme jí řekly, že chceme byt prodat, začala nám vyčítat všechno možné – že jsme ji zklamaly, že jsme ji nikdy neměly rády, že ji chceme připravit o poslední vzpomínku na babičku. Jednou dokonce přišla neohlášeně, seděla v kuchyni a brečela. „Vy mě zabijete,“ vzlykala. „Jste horší než cizí lidi.“

Klára se zhroutila. „Co když má pravdu?“ šeptala mi v noci, když jsme nemohly spát. „Co když jsme opravdu špatné dcery?“

Já jsem ale věděla, že to není pravda. Matka nás celý život držela pod krkem. Když jsme byly malé, rozhodovala o všem – s kým se kamarádíme, co si oblékáme, na jakou školu půjdeme. Když jsem si našla prvního kluka, udělala mi doma peklo. Klára byla vždycky poslušnější, ale i ona měla své sny – chtěla studovat v zahraničí, ale matka jí to zakázala. „Rodina je nejdůležitější,“ říkala. „Musíš být doma.“

Teď, když jsme konečně měly šanci žít podle sebe, matka nám to nechtěla dovolit. Každý den jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Začala jsem mít úzkosti, nemohla jsem spát, v práci jsem byla podrážděná. Klára na tom byla ještě hůř – přestala jíst, zhubla, byla bledá a smutná.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. Sedly jsme si s Klárou ke stolu a já jí řekla: „Musíme si nastavit hranice. Jinak se z toho zblázníme.“

Klára se rozplakala. „Já nevím, jak na to. Bojím se jí.“

„Neboj se. Uděláme to spolu.“

Napsaly jsme matce dopis. Dlouhý, upřímný, plný bolesti i lásky. Vysvětlily jsme jí, že ji máme rády, ale že potřebujeme vlastní život. Že babiččin byt je naše šance začít znovu. Že ji nechceme ztratit, ale že už nemůžeme žít podle jejích pravidel.

Matka nám neodpověděla. Týden, dva týdny, měsíc. Bylo to ticho, které bolelo víc než její výčitky. Pak mi jednoho dne přišla SMS: „Jste pro mě mrtvé.“

Zhroutila jsem se. Nikdy jsem si nemyslela, že to zajde tak daleko. Klára mě objala a plakaly jsme spolu celou noc. Ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Poprvé v životě jsem věděla, že jsme udělaly správnou věc.

Byt jsme pronajaly. Peníze nám pomohly začít nový život v Praze. Klára se konečně odhodlala studovat v zahraničí, já jsem si našla práci, která mě baví. Občas mě přepadne smutek – hlavně o Vánocích, když si vzpomenu na dětství, na babičku, na chvíle, kdy jsme ještě byly rodina. Ale vím, že jsme musely jít svou cestou.

Někdy si říkám: Stálo to za to? Může člověk opravdu žít šťastně, když ztratí matku? Nebo je svoboda vždycky vykoupena bolestí? Co byste udělali vy na našem místě?