Ten den, kdy se čas zastavil: Mezi dcerou a tchyní

„Mami, ona mi zase vzala panenku!“ křičela Anička z obýváku, zatímco já jsem v kuchyni zoufale míchala polévku a snažila se nevnímat napětí, které viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Tchyně, paní Novotná, seděla u stolu s rukama složenýma na klíně a pohledem upřeným do prázdna. Její mlčení bylo horší než jakýkoli křik.

„Aničko, přijď sem na chvilku,“ zavolala jsem tiše, ale rozhodně. Chtěla jsem situaci uklidnit dřív, než se z ní stane další rodinná bouře. Anička přiběhla, oči plné slz a vzteku. „Babička mi řekla, že jsem rozmazlená a že si nezasloužím nové hračky!“ vzlykala.

Podívala jsem se na tchyni. Její tvář byla nehybná, ale v očích jí plály jiskry starých křivd. „Paní Novotná, prosím vás, nemluvte takhle s Aničkou,“ řekla jsem opatrně.

„Ty mě budeš poučovat o výchově? Já jsem vychovala dva syny bez pomoci! Ty dneska nic nevydržíš, všechno máš na zlatém podnose,“ odsekla ledově.

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Přesně tohle jsem slyšela už mockrát – že jsem slabá, že nevím, co je opravdový život. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát šlo o moji dceru.

„Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ ptala se Anička šeptem, když jsme spolu seděly na posteli v jejím pokoji. Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se najít správná slova. „Babička je někdy smutná a možná jí chybí děda,“ zalhala jsem napůl pravdu. Ve skutečnosti jsem věděla, že tchyně nikdy nebyla spokojená s tím, jak žiju svůj život – s tím, že pracuju na poloviční úvazek, že dávám přednost Aničce před domácností, že si občas dovolím být unavená.

Ten den měl přijít můj muž Petr domů dřív z práce. Doufala jsem, že jeho přítomnost situaci uklidní. Místo toho se všechno ještě zhoršilo.

„Co se tu zase děje?“ zeptal se Petr ve dveřích a rozhlédl se po kuchyni, kde panovalo ticho jako před bouří. Tchyně seděla u stolu, Anička byla zalezlá v pokoji a já stála u sporáku s očima plnýma slz.

„Tvoje matka zase křičela na Aničku,“ řekla jsem tiše.

Petr si povzdechl a podíval se na mě s výrazem člověka, který už neví kudy kam. „Mami, proč nemůžeš být na Aničku trochu hodnější?“ zeptal se unaveně.

Tchyně vstala a s napjatými rty prohlásila: „Já už tady nejsem vítaná. Jdu domů.“

„Mami, neblázni…“ začal Petr, ale ona už si brala kabát.

„Nech ji jít,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Jestli má být doma klid, musí odejít.“

Když za ní zaklaply dveře, rozhostilo se v bytě ticho. Anička vyběhla z pokoje a objala mě kolem pasu. „Mami, už tu bude klid?“ ptala se s nadějí v hlase.

Cítila jsem úlevu i vinu zároveň. Vždyť je to Petrův domov stejně jako můj – a jeho matka je pořád jeho matka. Ale zároveň jsem věděla, že musím chránit svou dceru před tím nekonečným napětím a kritikou.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a mlčky jedli večeři. „Co budeme dělat?“ zeptal se najednou.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale už to takhle dál nejde.“

Petr dlouho mlčel a pak řekl: „Možná bychom měli najít větší byt. Nebo…“

„Nebo co?“

„Nebo si prostě stanovit jasná pravidla. Pro všechny.“

Ta noc byla dlouhá a bezesná. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem byla příliš tvrdá nebo naopak příliš slabá. Jestli mám právo určovat, kdo smí být součástí našeho života a za jakých podmínek.

Druhý den ráno mi přišla od tchyně SMS: „Odpusť mi.“

Seděla jsem u okna s hrnkem kávy v ruce a dívala se na probouzející se Prahu. V hlavě mi vířily otázky: Je možné najít rovnováhu mezi generacemi? Můžu být dobrou matkou i snachou zároveň? A co když to nejde?

Možná právě tyhle otázky znáte i vy. Jak byste se zachovali na mém místě? Je správné chránit své dítě i za cenu rodinného konfliktu? Nebo bych měla být smířlivější? Napište mi svůj názor – třeba mi pomůžete najít odpověď.