Propuštěná z nemocnice: Děti mi řekly, že nemůžu žít sama. Co jsem udělala špatně?

„Mami, už nemůžeš být doma sama. Domluvili jsme ti místo v domově.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Sedím na posteli v nemocničním pokoji, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Je tohle odměna za celý život obětí? Vždyť jsem je vychovala sama, když byl Honzíkovi sotva dva měsíce a Alenka ještě neuměla pořádně vyslovit svoje jméno. Můj muž Petr zemřel náhle, infarkt, a já zůstala sama na dvě malé děti. Nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem ve školní jídelně, vařila cizím dětem a večer doma těm svým. Všechno jsem dělala pro ně.

„Mami, prosím tě, nebreč. My to myslíme dobře,“ říká Alena a hladí mě po ruce. Její hlas je měkký, ale v očích má neklid. Vím, že má práci, dvě děti, manžela, co je věčně na služebkách. Honza stojí opodál, ruce v kapsách, dívá se z okna. Vždycky byl uzavřený, nikdy moc nemluvil o pocitech.

„A proč bych nemohla být doma? Už mi je líp, doktorka říkala, že se můžu vrátit,“ namítám tiše. Ale vím, že argumenty jsou zbytečné. Už rozhodli.

„Mami, ty jsi upadla. Kdyby tě nenašla sousedka, kdo ví, jak by to dopadlo,“ ozve se Honza a konečně se na mě podívá. „My máme strach.“

Strach? Já měla strach celý život. Strach, že nebudu mít na boty pro děti, že jim nebudu moct koupit školní pomůcky, že budou mít hlad. Strach, že je nezvládnu vychovat sama. Ale nikdy jsem si to nedovolila přiznat nahlas.

„Já vím, že máte strach,“ šeptám. „Ale já… já chci domů.“

Alena se rozpláče. „Mami, my tě máme rádi! Ale my to prostě nezvládáme…“

A tak mě propustili z nemocnice a místo domů mě odvezli do domova seniorů na okraji města. Nová postel, cizí lidé, cizí vůně. První noc jsem nespala vůbec. Slyšela jsem tiché vzlyky paní na vedlejší posteli a přemýšlela jsem o svém životě.

Byla jsem moc přísná? Moc obětavá? Nedala jsem dětem prostor? Nebo jsem je rozmazlila tím, že jsem jim všechno dávala? Proč teď stojím tady a oni tam?

Dny plynuly pomalu. Sousedka z pokoje, paní Jarmila, mi vyprávěla svůj příběh – taky vdova, taky děti daleko. „Víte,“ řekla mi jednou večer při čaji, „oni nás mají rádi. Jenom mají svoje životy.“

Ale já tomu nevěřila. Každý den jsem čekala na návštěvu. Alena přijela jednou týdně, Honza jednou za dva týdny. Vždycky přinesli něco dobrého – koláč z pekárny nebo ovoce – a rychle zase spěchali pryč.

Jednou večer jsem seděla v zahradě domova a dívala se na západ slunce. Přisedla si ke mně mladá pečovatelka Lucie.

„Paní Novotná, proč jste smutná?“ zeptala se tiše.

„Víš, Lucinko,“ povzdechla jsem si, „celý život jsem žila pro děti. A teď mám pocit, že už pro ně nejsem důležitá.“

Lucie se usmála a pohladila mě po rameni. „Moje babička vždycky říkala: Když pustíš ptáče z hnízda, musíš ho nechat letět. Ale to neznamená, že na vás zapomněli.“

Ale já měla pocit prázdna. Každý večer jsem si přehrávala vzpomínky – první krůčky Alenky, jak Honzík poprvé řekl „máma“, jak jsme spolu pekli vánočku a smáli se při rozbalování dárků pod stromečkem.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Aleny: „Mami, můžu přijít s dětmi? Chybíš nám.“ Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

Když přišli, vnoučata mi skočila kolem krku a Alena mě objala tak pevně jako kdysi v dětství.

„Mami,“ šeptla mi do ucha, „promiň nám to všechno… Já vím, že to není fér.“

Rozplakala jsem se a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Dnes už vím, že děti nejsou povinny nám vracet všechno, co jsme jim dali. Ale bolí to – ta samota, ten pocit nepotřebnosti.

Možná jsem byla moc obětavá matka a zapomněla žít i pro sebe.

A tak se ptám: Byla jsem dobrou matkou? Nebo jsem udělala chybu tím, že jsem celý život žila jen pro děti? Co byste udělali vy na mém místě?