Moje tchyně se baví, já hořím: Česká domácí realita

„Jano, už jsi zase nestihla utřít ten prach na poličce?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila hrnek s čajem na stůl. Tchyně stála ve dveřích obýváku, ruce v bok, pohled přísný jako vždy. Matěj, můj tříletý syn, se v tu chvíli rozesmál a rozlil šťávu po koberci. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet nebo utéct. Ale místo toho jsem jen tiše povzdechla a šla pro hadr.

„To nevadí, babi,“ volal Matěj vesele, „maminka to uklidí!“ Tchyně se usmála, pohladila ho po vlasech a otočila se ke mně: „Vidíš? Děti jsou upřímné.“

Každý den je stejný. Ráno vstanu dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani, vyžehlila manželovi košili a zkontrolovala Matějův batůžek do školky. Manžel Petr většinou jen zamumlá „díky“ a zmizí do práce. Tchyně přijde kolem deváté, s úsměvem a taškou plnou sladkostí pro Matěje. „Aby měl radost,“ říká pokaždé. Já pak celý den bojuji s tím, aby aspoň něco zdravého snědl.

Dnes je středa – den, kdy tchyně zůstává déle. „Jano, měla bys víc chodit ven. Podívej na sebe, jsi bledá,“ poznamená mezi řečí, zatímco já sklízím nádobí po obědě. „Kdybych měla čas,“ odpovím tiše, ale ona mě neslyší nebo nechce slyšet. Místo toho si vezme Matěje na klín a začne mu číst pohádku. On je šťastný. Já bych taky chtěla být.

Odpoledne přijde další vlna povinností – nákup, praní, vaření večeře. Tchyně mezitím telefonuje kamarádkám nebo sleduje seriály na tabletu. Občas zahlédnu její pohled – hodnotící, kritický. „Za nás bylo všechno jinak,“ říká často. „My jsme zvládaly domácnost i práci.“

Jednou jsem sebrala odvahu a odpověděla: „Ale vy jste měla babičku na hlídání.“ Podívala se na mě tak přísně, že jsem radši zmlkla.

Večer přijde Petr domů. Tchyně mu hned vypráví, co všechno dnes s Matějem zažili – jak byl hodný, jak krásně zpíval písničky. O mně ani slovo. Petr mě políbí na tvář a jde si sednout k televizi. Já mezitím sklízím ze stolu a přemýšlím, jestli si mě někdo všimne.

Někdy mám pocit, že jsem jen stín v tomhle domě. Všichni mě berou jako samozřejmost – že bude navařeno, uklizeno, dítě spokojené. Ale kdo se stará o mě? Kdo se mě zeptá, jak se cítím?

Jednou večer jsem to nevydržela a rozplakala se v koupelně. Matěj zaklepal na dveře: „Maminko, proč pláčeš?“ Objala jsem ho a řekla: „Jen jsem unavená.“

Další den jsem si řekla, že to zkusím jinak. Když tchyně přišla s další várkou rad a kritik, usmála jsem se a řekla: „Dneska si vezmu volno. Jdu na procházku.“ Byla překvapená, ale neprotestovala. Prošla jsem se parkem a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale klid netrval dlouho. Když jsem se vrátila domů, čekal mě nepořádek a uražený pohled tchyně: „Matěj spadl ze židle! Kde jsi byla?“ Cítila jsem výčitky i vztek zároveň.

Večer jsme s Petrem seděli u stolu. Zkusila jsem mu vysvětlit, jak se cítím: „Petře, mám pocit, že všechno je na mně. Že mě nikdo nevidí.“ Podíval se na mě unaveně: „Ale vždyť máš tchyni na pomoc.“

Pomoc? Nebo spíš další břemeno?

Další dny plynuly stejně – kolotoč povinností, drobných konfliktů a nevyřčených slov. Někdy mám chuť všechno zabalit a odjet někam daleko. Ale pak vidím Matěje – jeho úsměv, když mě obejme – a vím, že kvůli němu musím vydržet.

Jednou večer seděla tchyně u stolu a dívala se na staré fotky. Přisedla jsem si k ní. „Víte,“ začala jsem opatrně, „někdy je toho na mě moc.“ Podívala se na mě překvapeně: „Já myslela, že ti pomáhám.“

Možná jsme obě uvězněné ve svých představách o tom, jak má rodina fungovat. Možná bychom si měly víc povídat – nejen o Matějovi nebo domácnosti, ale i o sobě.

Dnes večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi tím být dobrou mámou, snachou i ženou? A kdy konečně někdo ocení i mě?

Co myslíte vy? Máte to doma podobně? Jak jste našli cestu ke klidu a uznání?