Mezi tichem a ztrátou: Příběh jednoho mateřského srdce

„Tomáši, prosím, ozvi se mi aspoň jednou,“ šeptám do ticha obýváku, kde tikot hodin zní jako výsměch mé samotě. Už třetí den po sobě volám a slyším jen chladný hlas záznamníku. Vždycky jsem si myslela, že mezi mnou a mým synem je pouto, které nic nezlomí. Ale teď, když je Tomáš v Mnichově se svou novou ženou Lenkou, mám pocit, že se mezi nás vkrádá něco, co nedokážu pojmenovat – možná ticho, možná ztráta.

Když mi před rokem oznámil, že se stěhuje za prací do Německa, byla jsem pyšná i smutná zároveň. „Mami, je to skvělá příležitost. Lenka tam má rodinu, já práci v IT firmě. Budeme to zvládat, uvidíš,“ říkal tehdy s úsměvem, který mi připomínal jeho dětská léta. Slíbili jsme si, že budeme v kontaktu. Že se budeme navštěvovat. Že nic se nezmění.

Ale všechno se změnilo. Nejprve volal každý týden, pak jednou za měsíc. Teď už tři měsíce mlčí. Každý den čekám na zprávu, na krátký hovor, na cokoliv. Můj manžel Petr jen krčí rameny: „Nech ho být, Aleno. Má svůj život.“ Ale jak mám nechat být vlastní dítě?

V kuchyni voní bábovka, kterou Tomáš miloval. Dělám ji pokaždé, když mám pocit, že by mohl přijít na návštěvu. Vždycky ji nakonec rozdám sousedům nebo sním sama. Moje dcera Jana mi říká: „Mami, musíš ho pustit. On se ozve.“ Ale její hlas je plný pochybností.

Jednoho večera sedím u stolu a dívám se na staré fotky. Tomáš na maturitním plese, Tomáš s rozbitým kolenem na chalupě, Tomáš objímající mě po promoci. Slzy mi stékají po tváři a já si kladu otázku: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš ochranářská? Nebo jsem mu nedala dost volnosti?

Následující den přijde Jana na návštěvu. „Mami, musíme si promluvit,“ začne opatrně. „Volala jsem Tomášovi. Říkal, že má moc práce a že Lenka čeká dítě.“ Zatmění před očima. Vnouče? A já o tom nevím? „Proč mi to neřekl?“ vyhrknu. Jana pokrčí rameny: „Možná má pocit, že bys to neunesla.“

V tu chvíli ve mně něco praskne. Vztek střídá smutek a pak prázdnota. „Já bych pro něj unesla cokoliv,“ šeptám.

Večer sedím s Petrem u televize. On sleduje zprávy, já jen předstírám zájem. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že jsme ho možná moc svazovali?“ zeptá se najednou Petr tiše. „Možná jsme mu nedali dost prostoru dýchat.“

Celou noc nespím. Přemítám o všech těch letech – o hádkách kvůli škole, o zákazu večírků, o přísných pravidlech doma. Možná jsme chtěli pro Tomáše jen to nejlepší, ale zapomněli jsme ho poslouchat.

Další týden sbírám odvahu a píšu Tomášovi dopis:

„Milý Tomáši,

Chci ti jen říct, že tě mám ráda a že mi chybíš. Omlouvám se za všechno, co jsem mohla udělat špatně. Pokud potřebuješ čas nebo prostor, chápu to. Jen bych byla ráda, kdybys věděl, že dveře domova jsou pro tebe vždy otevřené.

Máma“

Dopis odešlu a čekám. Dny plynou pomalu jako med v lednu. Každý zvuk telefonu mě vyděsí i potěší zároveň.

Jednoho rána přijde zpráva: „Mami, promiň. Bylo toho na mě moc. Ozvu se brzy.“

Slzy úlevy i bolesti mi stékají po tváři. Vím, že už nikdy nebudeme mít to, co dřív – ale možná můžeme najít něco nového.

Večer sedím u okna a dívám se na hvězdy nad Prahou. Přemýšlím: Je možné znovu najít cestu k dítěti, které už dávno odešlo? A kolik matek v Česku cítí stejnou bolest ticha jako já?