Mezi stíny a nadějí: Strach, který mi ukradl klid

„Mami, prosím tě, otevři!“ ozývalo se zoufalé bušení na dveře, které se ztrácelo v hromobití venku. Bylo už po jedenácté večer a já seděla v kuchyni, zabalená do svetru, když jsem zaslechla Lucčin hlas. Otevřela jsem dveře a v příštím okamžiku mi dcera padla do náruče, celá promočená, třásla se a vzlykala tak, že sotva popadala dech. „On… on mi vyhrožoval, mami. Já už to nevydržím.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Lucie, moje jediná dcera, vždycky veselá a silná, teď přede mnou stála zlomená. Věděla jsem, že její manžel Martin má výbušnou povahu, ale nikdy by mě nenapadlo, že by jí mohl ublížit. „Co se stalo?“ šeptla jsem a vedla ji do kuchyně, kde jsem jí podala suchý ručník a nalila horký čaj. Lucie se rozhlížela, jako by se bála, že Martin každou chvíli vtrhne za ní. „Pohádali jsme se kvůli penězům. On… začal křičet, že jsem neschopná, že všechno kazím. Pak vzal skleničku a rozbil ji o stůl. Řekl, že jestli ještě jednou otevřu pusu, tak mě…“ hlas se jí zlomil a já ji objala pevněji.

V hlavě mi vířily myšlenky. Co mám dělat? Zavolat policii? Ale co když se to obrátí proti Lucii? Vždyť Martin je známý ve městě, má kamarády na radnici, všichni ho znají jako slušného člověka. Kdo by věřil jí? A co řeknou sousedi? V naší malé obci se všechno rychle rozkřikne. Ale když jsem viděla, jak se Lucie třese, věděla jsem, že už nemůžu mlčet. „Zůstaneš tady, ano? Zavoláme zítra na krizovou linku. Nějak to vyřešíme,“ řekla jsem rozhodně, i když jsem sama nevěděla, co dělat.

Tu noc jsem téměř nespala. Seděla jsem v obýváku, poslouchala, jak Lucie tiše pláče v dětském pokoji, a modlila se. „Bože, ochraňuj ji. Dej mi sílu, abych jí pomohla.“ Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v tu chvíli jsem neměla nic jiného než víru. Ráno jsem uvařila silnou kávu a snažila se Lucii přesvědčit, aby šla na policii. „Mami, já se bojím. On mi říkal, že jestli to někomu řeknu, tak… že mě najde. A co když přijde sem?“

„Neboj se, já tě ochráním. A kdyby něco, zavoláme souseda pana Nováka, ten má psa a nebojí se nikoho,“ snažila jsem se ji uklidnit, i když jsem sama měla strach. Věděla jsem, že Martin je schopný všeho. Už několikrát jsem slyšela, jak na Lucii křičí, ale vždycky jsem si říkala, že to jsou jen hádky. Teď jsem si to vyčítala. Proč jsem nezasáhla dřív?

Dopoledne jsme volaly na krizovou linku. Paní na druhém konci byla laskavá, ale její rady mi připadaly odtažité. „Musíte podat trestní oznámení, paní Novotná. Ať dcera zůstane u vás, hlavně ať se s ním nesetkává.“ Ale jak to udělat, když Martin zná každý náš krok? Odpoledne mi volala sousedka Jana. „Slyšela jsem, že Lucie včera v noci přijela. Je všechno v pořádku?“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. „Máme nějaké rodinné problémy, Jani. Nechci o tom mluvit.“

Večer přišla SMSka. „Vrať se domů, nebo tě najdu. M.“ Ukázala jsem ji Lucii a viděla, jak se jí rozšířily oči hrůzou. „Mami, já už nemůžu. Já se bojím i vyjít ven.“ Objala jsem ji a v duchu jsem proklínala Martina. Jak může někdo, koho jsme přijali do rodiny, být tak krutý?

Další dny byly jako zlý sen. Lucie se bála jít do práce, bála se vyjít na ulici. Já jsem se snažila tvářit statečně, ale v noci jsem brečela do polštáře. Martin několikrát volal, jednou dokonce stál před domem a křičel, že chce mluvit s Lucií. Zavolala jsem policii, ale když přijeli, byl už pryč. „Paní Novotná, pokud nemáte důkazy, těžko s tím něco uděláme,“ řekl mladý policista a já měla chuť na něj křičet. Copak nestačí, že se moje dcera bojí o život?

Jednou večer, když jsme seděly s Lucií u stolu, jsem ji vzala za ruku. „Musíš se rozhodnout, Luci. Chceš se vrátit, nebo to zkusíme řešit? Já tě podpořím, ať se rozhodneš jakkoliv.“ Lucie mlčela dlouho. „Já už ho nechci nikdy vidět. Ale bojím se, že mě nikdy nenechá na pokoji.“

Začaly jsme hledat pomoc. Psycholožka v poradně byla milá, ale Lucie se jí nedokázala otevřít. „Mami, já mám pocit, že mě nikdo nechápe. Všichni říkají, že mám být silná, ale já už nemám sílu.“ Snažila jsem se ji povzbudit, ale sama jsem byla na dně. Každý den jsem se modlila, aby Martin zmizel z našich životů. Ale on se nevzdával. Posílal výhružné zprávy, jednou nám někdo rozbil okno. Policie přijela, sepsala protokol, ale nic se nedělo.

Jednoho dne jsem šla do obchodu a potkala Martinovu matku, paní Dvořákovou. „Co jste to s tím naším Martinem provedly? Chodí jako tělo bez duše, pořád jen pije a nadává na vás obě!“ vyjela na mě. „Váš syn ohrožuje moji dceru. Vy byste měla být první, kdo mu domluví!“ vybuchla jsem. Lidé v obchodě se na nás otáčeli. Odešla jsem s hlavou vztyčenou, ale uvnitř jsem se třásla. Všichni ve vsi o nás začali mluvit. Někteří mě litovali, jiní šeptali, že Lucie určitě přehání. Vždyť Martin byl vždycky takový slušňák.

Jednou v noci jsem se vzbudila a slyšela, jak Lucie tiše pláče. Sedla jsem si k ní na postel. „Mami, já už nemůžu. Já mám pocit, že mě ten strach úplně sežere. Proč se tohle děje zrovna mně?“ Objala jsem ji a hladila po vlasech. „Nevím, Luci. Ale vím, že to spolu zvládneme. Já tě nikdy neopustím.“

Po několika týdnech se Lucie rozhodla podat trestní oznámení. Byla jsem na ni pyšná, ale zároveň jsem se bála, co bude dál. Martin byl předvolán k výslechu, ale popřel všechno. „To jsou lži, paní komisařko. Moje žena je hysterka, vymýšlí si.“ Policistka se na mě podívala s pochopením, ale v očích jsem jí viděla bezmoc. „Bohužel, pokud nemáme důkazy, nemůžeme ho zadržet.“

Začaly jsme s Lucií chodit na skupinová setkání pro oběti domácího násilí. Poprvé jsem slyšela příběhy jiných žen a uvědomila si, že nejsme samy. Lucie se pomalu začala zvedat ze dna. Našla si novou práci v knihovně, začala znovu malovat. Ale strach z Martina v ní zůstal. Každý večer jsem zamykala dveře na dva západy a modlila se, aby už nikdy nepřišel.

Jednou večer, když jsme seděly na balkoně a dívaly se na hvězdy, Lucie se ke mně otočila. „Mami, myslíš, že někdy budu zase šťastná? Že ten strach jednou zmizí?“ Podívala jsem se jí do očí a cítila, jak mi tečou slzy. „Nevím, Luci. Ale vím, že naděje umírá poslední. A já budu vždycky stát při tobě.“

Někdy si říkám, kolik žen kolem nás žije ve strachu, aniž bychom to tušili. Proč je tak těžké uvěřit obětem a postavit se na jejich stranu? A jak dlouho ještě budeme v naší zemi přehlížet bolest, která se děje za zavřenými dveřmi?

Možná právě teď někdo z vás prožívá něco podobného. Co byste udělali na mém místě? Máte odvahu postavit se zlu, i když vás to může stát všechno?