Mezi sklepem a domovem důchodců: Příběh jednoho otce

„Tak jak ses rozhodl, Gregore? Sklep nebo domov?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje snacha Lucie s rukama v bok. Její hlas byl ostrý jako nůž, který právě odkládala na linku. Můj syn Petr seděl u stolu, hlavu sklopenou, a tvářil se provinile. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi svět zhroutil pod nohama už podruhé během několika měsíců.

Když mi před půl rokem zemřela moje žena Marie, myslel jsem si, že horší už to být nemůže. Dům byl najednou prázdný, ticho v něm řezalo do uší a já jsem se utápěl ve vzpomínkách na společné večery u televize, na její smích v kuchyni, na vůni jejího koláče. Petr s Lucií mi nabídli, abych se k nim přestěhoval. „Aspoň nebudeš sám,“ řekl tehdy Petr a já mu věřil. Jenže Lucie už tehdy mlčela a její pohled říkal všechno.

První týdny byly snesitelné. Snažil jsem se být nenápadný, pomáhal jsem s vařením, chodil jsem s jejich dcerou Aničkou na procházky do parku. Ale Lucii vadilo všechno – že nechávám hrnek na stole, že si pouštím rádio moc nahlas, že si povídám s Aničkou o „starých časech“. Jednoho večera, když Petr nebyl doma, mi řekla: „Takhle to dál nejde. Buď půjdeš do sklepa, nebo do domova důchodců. Já už to tady s tebou nevydržím.“

Seděl jsem v obýváku a díval se do prázdna. Petr přišel později a našel mě tam. „Tati… já nevím, co mám dělat. Lucie je poslední dobou hrozně podrážděná. Zkus to prosím pochopit.“

„A co mám pochopit?“ vybuchl jsem poprvé za dlouhou dobu. „Že jsem přítěž? Že už pro vás nejsem rodina?“

Petr mlčel a já viděl v jeho očích slzy. „Nejsi přítěž… jen… je to těžké pro všechny.“

Další den jsem si šel prohlédnout sklep. Byla tam vlhkost, páchlo to zatuchlinou a na zemi ležely staré krabice s věcmi, které už nikdo nepotřeboval. Přesně tak jsem si připadal i já – jako něco, co už nikdo nepotřebuje.

Večer jsem seděl u stolu a Anička si ke mně přisedla. „Dědo, proč jsi smutný?“ zeptala se tiše.

„Jen přemýšlím, zlatíčko,“ pohladil jsem ji po vlasech.

„Maminka říkala, že budeš bydlet dole ve sklepě. Ale tam je tma a zima! Já bych tam nechtěla být.“

Usmál jsem se na ni smutně. „Já taky ne.“

V noci jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na Marii i na to, jak jsme kdysi plánovali stáří – spolu na chalupě u Berouna, s vnoučaty pobíhajícími kolem. Nikdy by mě nenapadlo, že skončím jako problém k vyřešení.

Ráno jsem vstal brzy a šel na procházku do parku. Sedl jsem si na lavičku a pozoroval staré známé – paní Novotnou s pejskem, pana Dvořáka s holí. Všichni jsme byli nějak sami.

„Gregoré! Co tu děláš tak brzy?“ zavolala na mě paní Novotná.

„Jen přemýšlím,“ odpověděl jsem.

Sedla si vedle mě. „Můj syn mi taky nabízel sklep. Řekla jsem mu, že radši budu sama než ve tmě a zimě.“

Zasmál jsem se poprvé za dlouhou dobu. „A co jsi udělala?“

„Našla jsem si spolubydlící,“ mrkla na mě. „Ve starém bytě nás bydlí pět babek. Je tam veselo.“

Ta myšlenka mě začala hlodat v hlavě celý den. Když jsem přišel domů, Lucie už čekala v kuchyni.

„Tak co? Už ses rozhodl?“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé necítil strach ani ponížení. „Ano. Zítra si sbalím věci a půjdu pryč.“

Petr vyskočil od stolu: „Tati! Kam bys šel?“

„Najdu si něco svého. Nejsem ještě tak starý, abych musel žít ve sklepě nebo čekat na smrt v domově důchodců.“

Lucie jen pokrčila rameny: „Jak chceš.“

Ten večer jsem zavolal paní Novotné a ona mě pozvala k nim na návštěvu. Druhý den ráno jsem si sbalil pár věcí do tašky – fotku Marie, svetr od Aničky, knížky a rádio – a odešel.

Byt paní Novotné byl malý, ale útulný. V kuchyni voněla káva a smály se tam čtyři ženy kolem stolu.

„Vítej mezi námi!“ zvolala jedna z nich.

Najednou jsem měl pocit, že zase někam patřím.

Občas mě navštěvuje Anička a chodíme spolu do parku krmit kachny. Petr mi volá častěji než dřív – možná proto, že už nemusí řešit hádky doma.

Někdy večer přemýšlím: Kde je vlastně domov? Je to místo nebo lidé kolem nás? A proč je pro některé tak těžké přijmout stáří svých rodičů?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo žít důstojně až do konce života?