Mezi loajalitou a láskou: Příběh dcery, která musela volit mezi matkou a svým štěstím

„Proč to děláš, Aneto? Proč mi tohle děláš?“ křičela máma přes kuchyňský stůl, ruce zaťaté v pěst. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky. Všechno v našem bytě na pražském sídlišti bylo najednou těsné, dusivé. Jenže já už nemohla couvnout.

„Protože ho miluju, mami,“ zašeptala jsem, ale ona mě stejně neslyšela. Nebo spíš nechtěla slyšet. Od té doby, co táta před dvěma lety odešel za jinou ženou do Brna, jsme spolu s mámou žily jako dvě cizinky v jednom bytě. Každá ve svém pokoji, každá se svými bolestmi. Máma se uzavřela do sebe a já… já jsem se snažila přežít střední školu a najít něco, co by mě vytáhlo z té šedi.

A pak přišel Tomáš. Kluk z vedlejší třídy, který měl na hlavě věčně rozcuchané vlasy a smál se tak nahlas, že to bylo slyšet až na druhý konec chodby. Byl jiný než ostatní – upřímný, laskavý, a hlavně mě nikdy nesoudil. Když jsem mu poprvé řekla o tátovi, jen mě objal a mlčel. To bylo víc než všechny máminy rady dohromady.

Jenže Tomáš měl jednu „vadu“ – jeho rodiče byli rozvedení, jeho máma pracovala jako prodavačka v Albertu a jeho táta seděl ve vězení za podvod. Pro mou mámu byl Tomáš synonymem problémů. „S takovým klukem skončíš špatně! Podívej se na jeho rodinu! Chceš dopadnout jako já?“ opakovala mi pořád dokola.

Jednou večer jsem přišla domů později. Máma seděla v kuchyni u stolu, před sebou hrnek studeného čaje a oči zarudlé od pláče. „Byla jsi zase s ním?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ přiznala jsem bez výmluv. Už mě nebavilo lhát.

„Víš vůbec, co děláš? Myslíš si, že tě bude mít rád napořád? Že tě nezradí jako tvůj otec?“ Její hlas byl najednou zlomený, ne rozzlobený.

„Mami… Tomáš není táta. A já nejsem ty,“ řekla jsem opatrně.

„Ale jsi moje dcera! A já tě nechci vidět trpět!“ vykřikla a rozplakala se naplno.

V tu chvíli jsem poprvé pochopila, že její hněv je jen převlečený strach. Strach, že přijdu o iluze stejně jako ona. Že mě někdo zlomí tak, jak ji zlomil táta.

Jenže já už byla rozhodnutá. S Tomášem jsme plánovali společné léto – chtěli jsme jet pod stan na Orlík a pracovat na brigádě v místní kavárně. Máma mi to samozřejmě zakázala. „Jestli odjedeš, už se nevracej!“ řekla mi jednou večer, když jsem balila batoh.

Stála jsem u dveří s batohem na zádech a dívala se na ni. Byla bledá, unavená, ale v očích měla něco tvrdého. „Mami… prosím tě…“ začala jsem.

„Ne! Už jsem řekla! Jestli odejdeš za ním, nejsi pro mě!“

V tu chvíli mi došlo, že to není jen o Tomášovi. Je to o tom, jestli budu žít svůj život podle sebe, nebo podle mámina strachu.

Odešla jsem. První noc pod stanem byla nejhorší v mém životě – pršelo a já brečela do polštáře tak tiše, aby to Tomáš neslyšel. Ale on to poznal. Přitiskl mě k sobě a šeptal: „Jsem tady s tebou. Všechno zvládneme.“

Celé léto jsme pracovali v kavárně u vody, smáli se i hádali kvůli maličkostem. Ale pořád jsem myslela na mámu. Psala jsem jí zprávy – nejdřív neodpovídala vůbec, pak jen strohé „Jsi v pořádku?“ Nakonec mi poslala fotku našeho kocoura s poznámkou: „Chybíš mu.“

Když jsem se po prázdninách vrátila domů pro učebnice, seděla v kuchyni a dívala se z okna. „Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj mami,“ odpověděla jsem stejně potichu.

Chvíli bylo ticho. Pak se zeptala: „Bylo ti dobře?“

„Ano… Bylo to těžké, ale taky krásné.“

Přikývla a poprvé za dlouhou dobu se na mě podívala bez výčitek. „Měla jsem strach… Nechci tě ztratit.“

„Já tebe taky ne,“ řekla jsem upřímně.

Od té doby už nic nebylo jako dřív – ale možná to bylo dobře. Máma se pomalu učila přijímat Tomáše a já pochopila, že někdy je potřeba riskovat i za cenu bolesti.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Může člověk být šťastný bez toho, aby zradil ty, které miluje? Nebo je pravda někde mezi tím? Co byste udělali vy na mém místě?