Když rodina zklame: Příběh o jedné prosbě a zlomeném srdci

„Mami, kdy přijde babička?“ ptala se mě Anička, když jsem v kuchyni nervózně přecházela sem a tam. Venku lilo jako z konve, v práci mi právě volali, že musím nečekaně přijít na důležité jednání, a já zoufale hledala někoho, kdo by mi na pár hodin pohlídal děti. Můj manžel Petr byl na služební cestě v Brně a já měla pocit, že se celý svět spikl proti mně.

Vzala jsem mobil a s těžkým srdcem vytočila číslo své tchyně, paní Věry. Vždycky jsem se snažila být tou nejlepší snachou – pekla jsem jí bábovky, zvala ji na nedělní obědy, poslouchala její rady ohledně výchovy dětí, i když jsem s nimi často nesouhlasila. Věra byla vdova, žila sama v paneláku na druhém konci města a často si stěžovala, že je osamělá. Věřila jsem, že mi tentokrát ráda pomůže.

„Ahoj Věro, promiň, že volám tak narychlo, ale potřebovala bych dneska na pár hodin pohlídat Aničku a Tomáška. V práci mám průšvih a Petr je pryč. Moc by mi to pomohlo,“ řekla jsem s nadějí v hlase.

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Víš, Jano, dneska to opravdu nejde. Mám domluvenou partii kanasty s kamarádkami. Už jsme to dlouho plánovaly.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Ale Věro, děti se na vás těší. Opravdu by to nešlo aspoň na dvě hodiny? Je to pro mě moc důležité.“

„Nezlob se, ale taky mám svůj život. Nemůžu pořád jen hlídat vnoučata. Musíš si to nějak zařídit,“ odpověděla a zavěsila.

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Anička mě pozorovala s očekáváním. „Tak co, babička přijde?“

„Ne, zlatíčko, dneska nemůže,“ zašeptala jsem a snažila se, aby mi hlas nezlomil.

Tomášek začal brečet, protože se těšil na babiččiny buchty. Já jsem se cítila naprosto bezmocná. V hlavě mi vířily myšlenky: Co jsem udělala špatně? Proč mě Věra odmítla právě teď, když ji nejvíc potřebuju? Vždyť vždycky říká, jak jí chybíme.

Zavolala jsem sousedce Martině, která má dvě malé děti a sama to nemá jednoduché. Naštěstí souhlasila, že si Aničku a Tomáška vezme na pár hodin k sobě. Rychle jsem děti oblékla, políbila je na čelo a s těžkým srdcem je předala Martině. Cestou do práce jsem měla slzy na krajíčku. V hlavě mi zněla slova mé maminky: „Rodina je to nejdůležitější.“ Ale co když ta rodina selže?

Večer, když jsem si děti vyzvedla, byly smutné. „Proč nás babička nemá ráda?“ ptala se Anička. „Má vás ráda, jen dneska nemohla,“ snažila jsem se ji utěšit, ale sama jsem tomu nevěřila.

Když se Petr vrátil domů, vyprávěla jsem mu všechno. Seděl mlčky u stolu, ruce složené v klíně. „Víš, mamka je poslední dobou nějaká jiná. Po tátově smrti se uzavřela do sebe. Ale chápu tě, Jano. Mrzí mě to,“ řekl tiše.

„Připadám si, jako bychom byli na obtíž. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale když potřebuju pomoc, každý má najednou něco důležitějšího,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal. „Možná bychom měli s mámou promluvit. Třeba má nějaké důvody, o kterých nevíme.“

Další den jsem sebrala odvahu a zašla za Věrou. Otevřela mi v županu, v ruce hrnek kávy. „Jano, co se děje?“

„Chtěla jsem si s vámi promluvit. Včera mě vaše odmítnutí moc zabolelo. Děti byly smutné a já jsem si připadala úplně sama.“

Věra si povzdechla a posadila se ke stolu. „Víš, Jano, já už nemám tolik sil jako dřív. Někdy mám pocit, že mě všichni potřebují, ale nikdo se nezeptá, jak se mám já. Ta kanasta je jediné, na co se celý týden těším. Nechtěla jsem vás zklamat, ale taky potřebuju něco pro sebe.“

Seděla jsem tam a najednou jsem ji viděla jinýma očima. Byla to stará žena, která přišla o manžela a snaží se najít smysl života. Ale zároveň jsem cítila bolest – proč mi to neřekla dřív? Proč jsme si navzájem neřekly, co potřebujeme?

„Možná bychom si měly víc povídat. Já vám taky neříkám všechno. Třeba bychom mohly najít nějaký kompromis,“ navrhla jsem opatrně.

Věra přikývla. „To by bylo fajn. Nechci být špatná babička. Jen už nejsem ta, co dřív.“

Od té doby jsme si s Věrou začaly víc volat a plánovat společné chvíle s dětmi i bez nich. Ale jizva v mém srdci zůstala. Už nikdy jsem ji neprosila o pomoc s takovou samozřejmostí jako dřív. Naučila jsem se spoléhat hlavně sama na sebe a hledat podporu i jinde – u kamarádek, sousedů, v sobě samé.

Někdy večer, když děti spí a já sedím u okna s hrnkem čaje, přemýšlím: Je rodina opravdu to nejdůležitější, když nás dokáže tak hluboce zranit? Nebo je důležitější naučit se žít i s tím, že někdy musíme být silní sami za sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit, nebo byste už nikdy nepožádali o pomoc?