Když hasička najde dítě: Plameny v srdci i na stanici

„To snad není možné…“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem v šeru deštivého večera zaslechla slabý pláč. Byla jsem zrovna na noční směně na hasičské stanici v Brně, když někdo zaklepal na vrata. Srdce mi bušilo až v krku. Opatrně jsem otevřela dveře a tam, zabalené v modré dece, leželo malé miminko. Nikde nikdo, jen to dítě a jeho zoufalý pláč.

„Martine, pojď sem rychle!“ zavolala jsem na kolegu, který zrovna kontroloval vybavení. Přiběhl a zůstal stát jako opařený. „To je… dítě?“ vykoktal.

„Ano, někdo ho tu nechal. Musíme něco udělat,“ odpověděla jsem a už jsem cítila, jak mi v očích pálí slzy. Vzala jsem miminko do náruče. Bylo studené a hladové. Automaticky jsem začala hledat něco, čím bych ho mohla nakrmit. V kuchyňce jsme měli starou dětskou lahvičku po kolegovi, který má doma malé dítě. Ohřála jsem mléko a opatrně ho krmila.

„Co budeme dělat?“ ptal se Martin nervózně.

„Zavoláme policii a sociálku, ale teď je hlavní, aby bylo v teple a najedené,“ řekla jsem rozhodně. V tu chvíli jsem necítila strach ani nejistotu, jen obrovskou potřebu to dítě ochránit.

Když přijel velitel, pan Šimek, čekala jsem výčitky. Vždycky byl přísný, málokdy někoho pochválil. Vešel do místnosti a zarazil se při pohledu na mě s dítětem v náručí.

„Co se tu děje?“ zeptal se tvrdě.

„Někdo tu nechal miminko. Postarala jsem se o něj, než přijede policie,“ odpověděla jsem tiše.

Chvíli bylo ticho. Pak se stalo něco nečekaného – velitel se usmál. „Tohle je opravdová služba lidem, Lucie. Nejen hasit požáry, ale i chránit ty nejzranitelnější.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ale ne všichni kolegové byli tak vstřícní. Když se zpráva roznesla po stanici, slyšela jsem šeptandu:

„Zase ženská, hned si hraje na matku.“

„Měla by radši zůstat u papírů než u zásahů.“

Tyhle řeči mě bodaly víc než popálenina. Vždycky jsem musela dokazovat, že jako žena mám mezi hasiči své místo. Teď mi ale bylo jedno, co si myslí – to dítě mě potřebovalo.

Když přijela policie a sociální pracovnice paní Novotná, musela jsem miminko předat. Držela jsem ho naposledy v náručí a cítila zvláštní prázdno.

„Děkujeme vám za pohotovost i lidskost,“ řekla paní Novotná a podívala se mi do očí tak upřímně, že jsem málem zase začala brečet.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom dítěti – proč ho matka opustila? Co ji k tomu vedlo? A co s ním bude dál? V hlavě mi běžely vzpomínky na vlastní dětství. Můj otec byl hasič jako já, ale doma byl málokdy. Máma všechno zvládala sama a často byla unavená a smutná. Možná i ta žena dnes byla zoufalá…

Druhý den ráno mě čekalo překvapení. Velitel svolal celou směnu do zasedačky.

„Chtěl bych dnes vyzdvihnout Lucii za její odvahu a lidskost,“ začal pan Šimek. „Ne každý by dokázal zachovat klid a postarat se o opuštěné dítě tak, jak to udělala ona.“

V místnosti bylo ticho. Někteří kolegové se dívali stranou, jiní kývli hlavou na znamení uznání. Martin se usmál a poklepal mě po rameni.

Po směně jsem šla domů a cestou potkala sousedku paní Hanu. „Slyšela jsem o tom miminku v rádiu,“ řekla mi. „To jste byla vy? Jste statečná.“

Najednou se mi chtělo brečet i smát zároveň. Celý život jsem bojovala s tím, že musím být silnější než ostatní, že musím dokazovat svou hodnotu dvakrát tolik jen proto, že jsem žena v mužském povolání. Ale ten večer mi ukázal něco jiného – že skutečná síla je v soucitu a odvaze postavit se za ty nejslabší.

Dny plynuly a já nemohla na to dítě zapomenout. Zjišťovala jsem u paní Novotné, jak se mu daří. Prý je v pořádku a čeká ho pěstounská rodina. Často jsem si představovala jeho budoucnost – bude šťastné? Najde lásku?

Jednou večer jsme seděli s tátou u stolu a já mu všechno vyprávěla. Mlčel dlouho, pak řekl: „Jsem na tebe pyšný, Lucko.“

A tehdy mi došlo, že i když svět není vždycky spravedlivý a lidé jsou někdy krutí nebo lhostejní, každý z nás může udělat něco dobrého – i když je to jen malý čin v deštivém večeru.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí kolem nás potřebuje obejmout? Kolik lidí čeká na to, až si někdo všimne jejich pláče? Možná bychom měli častěji naslouchat… Co myslíte vy?