Dům, který nikdy nebyl náš: Příběh o zradě v rodině

„Tohle není fér! Proč to děláte?“ vyhrkl Petr a jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Seděli jsme v obýváku jeho rodičů v paneláku na Jižním Městě, kde jsem za posledních deset let strávila víc nedělí, než bych si kdy přála. Tchyně Alena se dívala do stolu a tchán Karel si nervózně pohrával s klíči od auta. Jejich mladší dcera Lucie, ta věčně rozmazlená holka, která nikdy nepracovala déle než půl roku v kuse, stála opodál a tvářila se, jako by se jí to celé vůbec netýkalo.

„Petře, prosím tě, nebuď tak dramatický,“ začala Alena tiše. „Lucinka je přece sama, potřebuje jistotu. Ty máš Janu, práci, všechno.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Všechno? Co tím myslí? Práci, kde mě nutí dělat přesčasy a kde se bojím o místo pokaždé, když přijde nový šéf? Byt na hypotéku, který jsme dali dohromady jen díky tomu, že jsme si odřekli dovolené i nové oblečení? Petr pracuje ve skladu a já v účtárně malé firmy. Nikdy jsme si nestěžovali, nikdy jsme po nikom nic nechtěli. Jen jsme doufali, že až jednou přijde čas, budeme mít stejné šance jako Lucie.

„Mami, tati, vždyť jste nám vždycky říkali, že dům bude jednou pro nás oba,“ ozval se Petr znovu. „Proč najednou jen pro Lucii?“

Karel se konečně podíval na syna. „Podívej, Petře, Lucie je sama. Ty máš Janu a svůj život. My chceme mít jistotu, že když se nám něco stane, Lucie bude mít kde bydlet.“

„A co my?“ zeptala jsem se tiše já. „My jsme pro vás co? Jenom ti, co přijdou na nedělní oběd a přinesou bábovku?“

Lucie protočila oči. „No tak, Jani, vždyť vy máte svůj byt. Já nemám nic.“

Chtěla jsem jí říct, že nemá nic proto, že nikdy nepracovala pořádně a všechno dostala na stříbrném podnose. Ale místo toho jsem jen sevřela ruce v klíně a snažila se nebrečet.

Když jsme odcházeli domů, Petr mlčel. V autě bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Doma jsme seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a já viděla v jeho očích bolest i vztek.

„Víš,“ začal po chvíli Petr, „já jsem to asi vždycky tušil. Lucie byla jejich princezna. Já jsem byl ten, kdo měl být samostatný.“

„Ale tohle je moc,“ řekla jsem a hlas se mi zlomil. „Tohle není jen o domě. Je to o tom, že tě nikdy nebrali stejně.“

Petr přikývl. „Já už tam nechci chodit. Nechci je vidět.“

A tak jsme přestali jezdit na nedělní obědy. Přestali jsme volat a odpovídat na zprávy. První týdny byly těžké – hlavně pro mě. Byla jsem zvyklá na rodinné rituály, na společné Vánoce i oslavy narozenin. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Už žádné předstírání, žádné falešné úsměvy.

Jenže pak přišla další rána. Jednoho dne mi volala Lucie.

„Jano, prosím tě… Můžeš mi poradit s daněma? Já tomu vůbec nerozumím a teď když mám ten dům…“

Zavěsila jsem bez odpovědi. Byla jsem v šoku z její drzosti. Po tom všem mě ještě žádá o pomoc?

Petr byl naštvaný ještě víc než já. „Ona si myslí, že jí budeme dál sloužit? Že jí pomůžeme s papírama na dům, který nám ukradli před očima?“

Začali jsme o tom mluvit s přáteli i kolegy v práci. Každý měl svůj názor – někdo říkal, že rodina je rodina a měli bychom odpustit, jiní nás chápali a říkali, že bychom měli být tvrdí.

Jednou večer mi Petr řekl: „Víš co je nejhorší? Že mám pocit, jako bych nikdy nebyl dost dobrý syn.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Čas plynul a my jsme si zvykli na nový život bez jeho rodičů a sestry. Bylo to těžké – hlavně když přišly Vánoce nebo narozeniny. Ale zároveň jsme si uvědomili, že máme jeden druhého a že naše hodnota nezávisí na tom, co si o nás myslí ostatní.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Udělali jsme dobře? Měli jsme bojovat víc? Nebo je lepší odejít od lidí, kteří vás nikdy doopravdy nepřijali?

Co byste udělali vy na našem místě? Má cenu držet rodinu pohromadě za každou cenu?