Dluh mé matky, moje břemeno: Příběh nechtěného dědictví

„Evo! Okamžitě pojď sem!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Věděla jsem, co přijde. Vždycky to začínalo stejně – výčitkou, výhrůžkou nebo slzami. Vstoupila jsem do kuchyně a uviděla matku, jak sedí u stolu s otevřenou obálkou v ruce. Její ruce se třásly, ale v očích jí hořel známý vzdor.

„Co je zase?“ zeptala jsem se unaveně.

„Přišel mi další dopis z banky. Ty to nechápeš, Evo, oni mi chtějí vzít byt! Musíš mi pomoct!“

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle nebylo poprvé. Od té doby, co zemřel táta, žila máma Hana jen z toho, co jí kdo dal. Nejprve to byli její kamarádi – bohatí muži z města, kteří ji zvali na večeře a kupovali jí dárky. Nikdy nepracovala, nikdy si nevydělala ani korunu sama. Když jsem byla malá, obdivovala jsem její šarm a schopnost vždycky něco získat. Teď jsem v tom ale viděla jen zoufalství a prázdnotu.

„Mami, já už ti nemůžu dál půjčovat peníze. Sama sotva vyjdu s výplatou,“ řekla jsem tiše.

„To je tvoje povinnost! Jsem tvoje matka! Kdybys byla lepší dcera, nikdy bych se do téhle situace nedostala!“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem se snažila být dobrá dcera. Pracovala jsem v knihovně v našem malém městě u Plzně, šetřila každou korunu a doufala, že jednou budu mít vlastní byt. Ale máma si nikdy neuvědomila, že její životní styl má následky.

Když jsem odmítla zaplatit další splátku za její kreditní kartu, začala vyhrožovat. „Víš vůbec, co to znamená být rodina? Kdybych byla nemocná, taky bys mě nechala umřít?“

„To není totéž,“ odpověděla jsem. „Ty nejsi nemocná. Jen nechceš přijmout odpovědnost.“

Začala plakat. „Všichni mě opustili. Tvůj otec byl slaboch a ty jsi stejná!“

Ten večer jsem odešla z bytu dřív než obvykle. Venku pršelo a já bloudila ulicemi našeho sídliště. Hlavou mi běžely vzpomínky na dětství – na dny, kdy jsme s mámou chodily do cukrárny, protože jí někdo zaplatil dortík; na večery, kdy mi slibovala lepší život, až si najde někoho bohatého. Nikdy se to nestalo.

Další týdny byly peklo. Máma si začala půjčovat peníze od známých i neznámých lidí. Jednou večer mi zavolal pan Novotný ze sousedství: „Evo, tvoje maminka si ode mě půjčila deset tisíc. Říkala, že jí to vrátíš ty.“

Cítila jsem se ponížená a bezmocná. Lidé na mě začali koukat skrz prsty. V práci si kolegyně šeptaly: „To je ta Eva, co má tu zadluženou matku.“

Jednoho dne přišel dopis od exekutora. Máma si vzala půjčku na mé jméno – padělala můj podpis. Byla jsem v šoku.

„Jak jsi mohla?“ křičela jsem na ni.

Seděla na gauči a dívala se do prázdna. „Neměla jsem jinou možnost… Ty jsi moje dcera…“

„Tohle už není rodinná pomoc! Tohle je podvod!“

Zavolala jsem policii. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Máma mě prosila na kolenou: „Evičko, prosím tě, nedělej to! Já už to nikdy neudělám!“

Ale já věděla, že pokud teď neudělám nic, nikdy se z toho nevymotám.

Po týdnech výslechů a papírování mi přišel dopis: „Vaše matka byla uznána vinnou z podvodu.“ Dostala podmínku a musela splatit část dluhu.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Občas mi zavolá a prosí o peníze. Já ale vím, že kdybych jí pomohla znovu, nikdy bych nenašla klid.

Každý večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné přerušit pouta s vlastní matkou? Nebo je rodina něco, co nás svazuje navždy?

Co byste udělali vy? Jak byste se zachovali na mém místě?