Až dostaneš důchod, zůstanu s tebou: Příběh babičky Boženy a jejího vnuka
„Až dostaneš důchod, zůstanu s tebou.“
Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik týdnů. Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou, když krájím chleba na tenké krajíčky. Vnuk Honza sedí u stolu, oči zabořené do mobilu, a ani nevnímá, že na něj mluvím. „Honzo, chceš ještě čaj?“ ptám se tiše. Jen mávne rukou, aniž by zvedl pohled. V tu chvíli si uvědomím, jak moc se změnil – a možná i já.
Když mi dcera Lenka oznámila, že odjíždí za prací do Německa, měla jsem pocit, že se mi hroutí svět. Ale pak jsem si řekla: „Boženo, zvládla jsi horší věci. Vychováš Honzu, budeš mu oporou.“ Bylo mu tehdy dvanáct a já doufala, že společně zvládneme všechno. První roky byly těžké – puberta, škola, jeho vzdor. Ale vždycky jsme si našli cestu k sobě. Aspoň jsem si to myslela.
Teď je Honzovi devatenáct. Maturitu sotva udělal, práce ho nebaví a většinu času tráví na internetu nebo s kamarády. Když přijde domů, většinou jen proto, aby se najedl nebo si vzal peníze na cigarety. Snažím se být trpělivá. Vždyť je to ještě dítě, říkám si. Ale někdy už nemůžu dál.
Jednoho večera přišel domů pozdě, cítila jsem z něj alkohol. „Honzo, kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach!“ vyhrkla jsem.
„Ale babi, neřeš to. Jsem dospělej,“ odsekl a zabouchl se v pokoji.
Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem mu dala všechno – čas, lásku, domov. Proč mě teď odstrkuje?
Další ráno jsem ho poprosila, aby mi pomohl s nákupem. „Nemám čas,“ zamumlal a zmizel venku. Když se vrátil, položil přede mě leták z banky: „Babi, kdy už budeš mít ten důchod? Víš, že když budeš brát víc peněz, můžeme si koupit lepší televizi nebo jet na dovolenou.“
Zůstala jsem sedět jako opařená. „Honzo… Ty myslíš jen na peníze?“
Pokrčil rameny: „No a? Vždyť všichni chtějí víc peněz.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Najednou jsem pochopila – nejsem pro něj babička, ale bankomat. Celý život jsem žila pro rodinu a teď… teď mě vlastní vnuk vnímá jen jako zdroj peněz.
Začala jsem pochybovat o sobě. Co když jsem byla špatná matka i babička? Co když jsem Honzu rozmazlila? Nebo je to dnešní dobou? Všude slyším o mladých, co nechtějí pracovat a čekají, až jim někdo něco dá.
Jednou večer jsem seděla u stolu s kamarádkou Marií. „Božko, musíš být tvrdší,“ radila mi. „Nesmíš mu všechno dovolit.“
„Ale co když ho ztratím úplně?“ šeptla jsem.
Marie mě pohladila po ruce: „Možná ho musíš nechat spadnout na dno, aby pochopil.“
Další dny jsem byla rozhodnutá něco změnit. Když mě Honza požádal o peníze na nový mobil, řekla jsem ne.
„Jak to myslíš? Vždyť vždycky jsi mi dala!“ rozčiloval se.
„Teď už ne. Musíš si na to vydělat sám.“
Zlostně práskl dveřmi a několik dní se mnou nemluvil. Bylo to těžké – každý večer jsem seděla sama v kuchyni a čekala, jestli přijde domů.
Jednou v noci slyším klíč v zámku. Honza přišel tiše ke mně do pokoje. „Babi… promiň,“ zašeptal.
Podívala jsem se na něj – oči měl zarudlé od pláče. „Já… já nevím, co mám dělat. Máma je pryč, ty jsi jediná, kdo mi zbyl.“
Objala jsem ho a oba jsme plakali.
Od té doby se něco změnilo. Honza začal chodit na brigády – není to moc peněz, ale snaží se. Občas spolu vaříme nebo koukáme na staré české filmy. Není to dokonalé, ale je to lepší než dřív.
Přesto mě ta věta pořád straší: „Až dostaneš důchod, zůstanu s tebou.“ Co když mě opravdu vnímá jen jako zdroj peněz? Nebo je to jen strach mladého člověka z budoucnosti?
Možná jsme oba oběťmi doby – já starých hodnot a on nových nejistot.
Co myslíte vy? Je chyba ve mně nebo v dnešní společnosti? Má cenu bojovat za rodinu i tehdy, když vás vlastní blízcí berou jen jako prostředek k přežití?