Moje bývalá žena se vrátila s cizím dítětem: Přijal jsem ji zpět, ale skončilo to katastrofou

„Proč jsi tady, Lenko?“ vydechl jsem, když jsem ji spatřil sedět na našem zápraží, promočenou deštěm, s malým chlapečkem v náručí. Její oči byly zarudlé a tváře mokré nejen od deště, ale i od slz. „Prosím tě, Honzo… nemám kam jít,“ zašeptala a její hlas se třásl. Ten pohled mě zasáhl jako rána pěstí – žena, která mi před dvěma lety zlomila srdce, teď seděla před mým domem a prosila o pomoc.

Bylo už skoro deset večer a sousedé by si mohli začít šeptat. Vzpomněl jsem si na všechny ty hádky, na její odchod za jiným mužem, na prázdnotu v našem bytě. Ale taky na to, jak jsme spolu kdysi snili o rodině, jak jsme se smáli na chalupě u Berouna. „Pojď dovnitř,“ řekl jsem nakonec a otevřel dveře dokořán.

Malý kluk, asi tříletý, se mě držel za nohavici a bál se pustit máminy ruky. Lenka ho pohladila po vlasech. „To je Matýsek,“ představila ho tiše. Neptal jsem se na víc – bylo mi jasné, že není můj. Ale v tu chvíli jsem cítil jen soucit a staré city, které jsem si myslel, že už dávno pohřbil.

V kuchyni jsem jí uvařil čaj a podal suchý ručník. „Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně. Lenka dlouho mlčela, pak začala vyprávět: „Petr… ten, kvůli kterému jsem tě opustila… mě nechal. Prý už nechce žádné závazky. Vyhodil nás z bytu. Nemám kam jít, Honzo.“

V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám být naštvaný nebo jí litovat. Vzpomněl jsem si na všechny ty noci, kdy jsem nemohl spát a přemýšlel, co jsem udělal špatně. Teď tu byla zpátky – zlomená a zoufalá.

Další dny byly zvláštní. Lenka spala v bývalém dětském pokoji, Matýsek si rychle zvykl na můj hlas i přítomnost. Snídali jsme spolu rohlíky s máslem a kakaem jako kdysi. Sousedka paní Novotná mě hned druhý den zastavila před domem: „Honzo, to je tvoje dítě?“ Jen jsem zavrtěl hlavou a rychle odešel.

Začal jsem si všímat zvláštních věcí. Lenka byla často zamyšlená, někdy mi ani neodpověděla na otázku. Večer dlouho telefonovala potichu v koupelně. Jednou jsem zaslechl útržek rozhovoru: „Neboj se, všechno vyjde…“ Když jsem se jí zeptal, s kým mluvila, jen mávla rukou: „To byla máma.“

Jednoho dne přišel dopis z úřadu – exekuce na Lenku kvůli dluhům z doby, kdy žila s Petrem. Bylo to skoro sto tisíc korun. „Proč jsi mi to neřekla?“ vybuchl jsem. „Chtěla jsem to vyřešit sama…“ plakala. Cítil jsem vztek i lítost zároveň.

Začal jsem pracovat přesčasy ve skladu v Modřanech, abych pomohl splácet její dluhy. Matýsek mi začal říkat „strejdo Honzo“ a já mu četl pohádky před spaním. V jednu chvíli jsem si myslel, že bychom mohli být zase rodina.

Ale pak přišla další rána – jednoho večera Lenka nepřišla domů. Matýsek usnul u televize a já obcházel okna jako lev v kleci. Když se vrátila až nad ránem, byla cítit alkoholem a měla rozmazanou řasenku. „Byla jsem s kamarádkou,“ zalhala mi do očí.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. „Proč jsi vlastně přišla? Potřebuješ mě vůbec?“ křičel jsem jednou v afektu. „Nevíš, jaké to je být sama! Nikdo mi nepomůže!“ brečela.

Jednoho dne přišel Petr – ten muž, kvůli kterému mě Lenka opustila. Stál ve dveřích s kyticí růží a chtěl vidět Matýska. „Lenko, vrať se ke mně… byl to omyl,“ žadonil před našima očima.

Lenka byla rozpolcená. Několik dní chodila jako tělo bez duše. Nakonec mi oznámila: „Odpustil mi… vracím se k němu.“

Zůstal jsem stát v prázdném bytě s Matýskovou plyšovou žirafou v ruce a cítil jen obrovskou prázdnotu.

Dnes už je to rok od té doby. Pořád přemýšlím – měl jsem jí vůbec pomáhat? Nebo jsem měl myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?