Nikdo nedokázal vyléčit syna podnikatele, dokud chůva neprohledala polštáře

„Eliško, prosím vás, pojďte rychle!“ zněl zoufalý hlas paní Kovářové, když jsem poprvé překročila práh jejich rozlehlé vily v Průhonicích. Bylo mi teprve šestadvacet, v ruce jsem svírala diplom z vyšší zdravotnické školy a v hlavě mi vířily obavy i naděje. Nikdy jsem nepracovala pro tak bohatou rodinu a nikdy jsem neviděla tolik smutku pohromadě jako v očích téhle ženy.

„Kde je Matyáš?“ zeptala jsem se a rychle si zouvala boty, jak mě učila maminka. „V pokoji nahoře. Už zase má horečku a pořád pláče. Doktoři říkají, že je to virové, ale už to trvá týdny…“ hlas jí selhal a já zahlédla, jak se jí třesou ruce.

Vystoupala jsem po širokém schodišti, kde na stěnách visely obrazy předků Kovářových. Všude vonělo drahé dřevo a čistota, ale ve vzduchu viselo něco těžkého, co se nedalo pojmenovat. Otevřela jsem dveře do dětského pokoje a spatřila malého chlapce s bledou tváří a kruhy pod očima. Ležel bezvládně na posteli, kolem něj plyšáci a na nočním stolku sklenice s vodou.

„Ahoj Matyáši, já jsem Eliška. Budu ti pomáhat, abys byl zase zdravý,“ řekla jsem tiše a posadila se k němu. Odpověděl mi jen slabým pohledem. V tu chvíli jsem si slíbila, že udělám všechno pro to, abych mu pomohla.

První dny byly plné bezmoci. Lékaři přicházeli a odcházeli, nosili s sebou drahé přístroje a mluvili cizími slovy. Pan Kovář, majitel několika firem a muž s pověstí neústupného byznysmena, chodil po domě jako stín. Jeho žena plakala potají v kuchyni. Já jsem seděla u Matyáše, četla mu pohádky a dávala pozor na každý jeho pohyb.

Jednou v noci jsem zaslechla hádku z pracovny:

„Tohle už dál nevydržím! Proč nám nikdo nepomůže?“ křičela paní Kovářová.

„Zaplatil jsem nejlepší doktory v Praze! Co ještě mám udělat? Snad nechceš věřit nějaké chůvě!“ odsekl pan Kovář.

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že mi nevěří. Ale já cítila, že něco není v pořádku – něco víc než jen nemoc.

Začala jsem si všímat detailů. Matyášova horečka se vždy zhoršila po odpoledním spánku. Každý večer měl vyrážku na krku a zádech. Nikdo tomu nevěnoval pozornost – kromě mě.

Jednoho večera, když všichni usnuli, jsem se rozhodla prohledat jeho postel. Opatrně jsem rozepnula povlak polštáře – a ucítila zvláštní zápach. Vytáhla jsem polštář ven a rozřízla ho nůžkami. Uvnitř byla ukrytá malá plastová kapsle s bílým práškem.

Srdce mi bušilo až v krku. Okamžitě jsem běžela za paní Kovářovou.

„Musíte to vidět! Někdo schoval do Matyášova polštáře nějakou chemikálii!“

Paní Kovářová zbledla. „To není možné… kdo by to udělal?“

V tu chvíli se ve dveřích objevil pan Kovář s rozespalým výrazem.

„Co se tu děje?“

Ukázala jsem mu kapsli. „Tohle způsobuje Matyášovy potíže. Musíme to dát policii.“

Následující hodiny byly jako zlý sen. Policie přijela během půl hodiny. Prohledali celý dům a našli další kapsle v plyšácích i pod matrací. Ukázalo se, že je tam schovala nová hospodyně Jana, která měla dluhy u lichvářů a chtěla rodinu vydírat.

Matyáš byl okamžitě převezen do nemocnice na detoxikaci. Já jsem zůstala s paní Kovářovou v čekárně.

„Eliško… zachránila jste nám syna,“ šeptala mi se slzami v očích.

Pan Kovář přišel za námi a poprvé za celou dobu mě objal.

„Omlouvám se, že jsem vám nevěřil,“ řekl tiše.

Matyáš se uzdravil během několika týdnů. Rodina Kovářových mě přijala jako člena rodiny. Ale já sama jsem dlouho nemohla spát – pořád jsem přemýšlela, jak snadno se může stát něco zlého i v těch nejbohatších domech.

Jednoho večera jsem seděla na lavičce před vilou a dívala se na hvězdy.

„Kolik dětí ještě trpí kvůli lidské lhostejnosti? A kolik lidí by si všimlo takových detailů jako já?“

Co myslíte vy? Máme právo zasahovat do cizích rodin, když cítíme, že je něco špatně? Nebo bychom měli raději mlčet?