Když se máma rozhodla podnikat: Rodinný podnik, který nás málem roztrhal

„Petro, jestli dneska zase přijdeš pozdě, můžeš si rovnou hledat jinou práci!“ slyším mámin hlas přes celý dvorek, když vcházím do naší kavárny U Tří lip. Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslela, že mi tohle řekne zrovna moje vlastní máma. Ale teď, když se rozhodla po šedesátce rozjet podnikání, je z ní někdo úplně jiný.

Všechno to začalo nevinně. Máma, Jana Novotná, byla vždycky plná energie. Po třiceti letech ve školství odešla do důchodu a první měsíce si užívala volno – chodila na procházky s tátou, pletla vnoučatům svetry a pekla bábovky. Jenže pak přišel podzim a s ním i její neklid. „Já přece nemůžu jen tak sedět doma,“ opakovala pořád dokola. A pak přišla s nápadem: otevřeme si rodinnou kavárnu.

Můj muž Tomáš se nejdřív smál. „Tvoje máma a podnikání? To bude fičák.“ Jenže máma byla neoblomná. „Petro, ty umíš péct, Tomáš je šikovný s počítačem a já mám zkušenosti s lidmi. To zvládneme!“ A tak jsme se nechali vtáhnout do jejího snu. Prodali jsme její starý byt na Slovanech, vzali si úvěr a pronajali malý prostor v centru Plzně.

První týdny byly plné nadšení. Malovali jsme stěny, vybírali hrníčky v bazarech a zkoušeli recepty na domácí koláče. Máma byla v sedmém nebi. „Tohle je začátek něčeho velkého,“ říkala s jiskrou v oku. Jenže realita byla tvrdší než její pověstný makovec.

Hostů chodilo málo. Lidé v centru spěchali do práce nebo na tramvaj, málokdo měl čas na kávu a domácí buchtu. Máma začala být nervózní. „Petro, proč jsi dneska neupekla ty švestkové koláče? Ty mají úspěch!“ vyčítala mi jedno ráno. Já jsem ale měla za sebou noc s nemocným synem a sotva jsem stála na nohou.

Tomáš mezitím zápasil s účetnictvím. „Tvoje máma si myslí, že všechno zvládne sama, ale papírování je peklo,“ stěžoval si večer doma. Já jsem se snažila být mezi nimi mostem, ale čím dál častěji jsem měla pocit, že se propadám do bažiny.

Jednoho dne přišla máma s novým nápadem: „Musíme dělat večerní akce! Poezie, hudba, degustace vín…“ Tomáš jen protočil oči. „A kdo to bude organizovat? My už teď nestíháme.“ Máma se urazila: „Když nemáte chuť něco dělat, tak to řekněte rovnou!“

Napětí rostlo. Každý den jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo zapomněl objednat mléko, kdo neumyje záchod, kdo nezaplatil fakturu za kávu. Táta se stáhl do ústraní a radši chodil na ryby. Děti začaly nesnášet víkendy v kavárně místo výletů.

Jednoho večera jsem zůstala sama v prázdné kavárně a dívala se na prázdné židle. Slzy mi tekly po tváři. „Tohle přece nemůže být ten sen, o kterém máma mluvila,“ šeptala jsem do ticha.

Další ráno přišla máma dřív než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a chvíli mlčela. Pak tiše řekla: „Petro, já už nevím, co dál. Myslela jsem, že nás to spojí… ale mám pocit, že vás všechny jen trápím.“

Poprvé jsem viděla svou mámu zlomenou. Objala jsem ji a obě jsme plakaly. „Mami, já tě chápu… Ale možná jsme si toho naložily moc.“

Začaly jsme spolu mluvit otevřeněji. Přiznaly jsme si chyby – já svou neochotu říkat ne, ona svou tvrdohlavost. Tomáš navrhl najmout brigádníka a rozdělit si směny tak, abychom měli čas i pro sebe a děti.

Pomalu jsme začali hledat cestu ven z krize. Kavárna pořád nevydělává tolik, kolik bychom chtěli, ale už nás nerozděluje – naopak nás učí mluvit spolu jinak než dřív.

Někdy večer sedím u okna kavárny a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší nechat mámu užít si klidného důchodu? Nebo je právě tahle společná zkušenost tím nejcennějším, co jsme mohli získat?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinný sen i za cenu konfliktů? Nebo je lepší chránit vztahy a vzdát se společného podnikání?