Nenechám mamě zničit svůj život: Věřím, že to zvládnu sama!

„Zase jsi to pokazila, Lucie. Kdy už konečně pochopíš, že život není pohádka?“ slyším mámin hlas, ostrý jako břitva, zatímco držím v ruce dopis od soudu. Rozvod je oficiální. Jsem sama s pětiletou Aničkou v našem malém bytě na sídlišti v Brně. Venku prší a kapky bubnují na parapet, jako by chtěly zesílit máminu výčitku.

„Mami, já to zvládnu,“ šeptám do ticha, ale vím, že mě neslyší. Už dávno odešla. Odešla nejen z bytu, ale i z mého života, když jsem jí oznámila, že se rozvádím. „To sis měla rozmyslet dřív,“ řekla tehdy a zabouchla za sebou dveře.

Sedím na gauči a Anička si hraje s plyšovým králíčkem. Občas ke mně zvedne oči a já v nich vidím otázku: „Mami, bude všechno v pořádku?“ Musím být silná. Pro ni. Pro sebe. Ale v hlavě mi pořád zní mámin hlas: „Jsi stejná jako tvůj otec. Slabá.“

Vzpomínám na dětství. Máma byla vždycky přísná. Nikdy jsem nesměla dělat chyby. Když jsem dostala dvojku z matematiky, řekla mi: „To je ostuda.“ Když jsem chtěla jít na gympl místo na ekonomku, slyšela jsem: „To tě neuživí.“ Všechno muselo být podle ní. A já se snažila, opravdu snažila, abych byla ta správná dcera. Ale nikdy to nestačilo.

Když jsem potkala Petra, byl to pro mě únik. On mě chápal, smál se mým vtipům a říkal mi, že jsem krásná. Máma ho nesnášela od začátku. „Ten tě jednou opustí,“ prorokovala. A měla pravdu. Po sedmi letech manželství jsme se hádali kvůli všemu – penězům, práci, výchově Aničky. Nakonec odešel za jinou.

„Mami, mám hlad,“ ozve se Anička a já se zvedám z gauče. V kuchyni otevírám lednici a přemýšlím, co uvařit z posledních vajec a starého sýra. V hlavě mi běží seznam účtů a výdajů. Výživné od Petra chodí nepravidelně a moje práce účetní na poloviční úvazek sotva pokryje nájem.

Telefon zazvoní. Na displeji svítí „Máma“. Srdce mi poskočí – možná mi chce pomoct? Zvednu to s nadějí v hlase: „Ahoj mami.“

„Lucie, slyšela jsem od tety Jany, že jsi zase nebyla v práci. Co si o tobě lidi pomyslí? A co Anička? Myslíš vůbec na ni?“

„Mami, byla nemocná…“ začnu vysvětlovat.

„Vždycky máš nějakou výmluvu! Já jsem tě vychovávala sama a nikdy jsem si nestěžovala!“

Polknu slzy. „Já to zvládnu.“

„To bych ráda viděla,“ odsekne máma a zavěsí.

Zůstanu stát v kuchyni s telefonem v ruce a cítím se menší než kdy dřív. Ale pak přijde Anička a obejme mě kolem pasu. „Mami, mám tě ráda.“

Pohladím ji po vlasech a slíbím si, že pro ni budu jiná máma než ta moje byla pro mě.

Večer usínám s hlavou plnou starostí. Jak zaplatím školku? Co když mě vyhodí z práce? Co když máma měla pravdu a já opravdu nic nezvládnu? Ale pak slyším Aniččin klidný dech a vím, že musím bojovat.

Další den ráno běžím s Aničkou do školky a pak do práce. Šéfová na mě křičí kvůli chybě ve výkazu. „Lucie, už podruhé tento měsíc! Máte vůbec doma klid?“ ptá se ironicky.

Cítím se ponížená, ale nemůžu si dovolit přijít o práci. „Omlouvám se, napravím to,“ šeptám.

Po práci jdu do obchodu a počítám každou korunu. Ve frontě potkám sousedku paní Novotnou. „Lucinko, jak se držíš?“ ptá se soucitně.

„Jde to,“ usměju se nuceně.

„Kdyby něco, přijď si pro cukr nebo vajíčka,“ nabídne mi.

Doma večer sedíme s Aničkou u stolu a malujeme obrázky. Ona kreslí naši rodinu – mě a ji, jak se držíme za ruce pod duhou. Chvíli na ten obrázek koukám a uvědomuju si, že pro ni jsme rodina úplná.

Jednou večer mi volá Petr. „Lucko, promiň… nemůžu ti teď poslat peníze.“

„Ani příští měsíc?“ ptám se zoufale.

„Nevím… mám teď jiné výdaje.“

Zavěsím a rozbrečím se do polštáře. Ale ráno vstanu a jdu dál.

Začínám hledat druhou práci – doučování matematiky pro děti ze sídliště. Není to moc peněz, ale aspoň něco navíc. Anička si hraje u stolu vedle mě a já jí vysvětluju příklady mezi tím, co opravuju účetnictví pro sousedku.

Jednou večer přijde máma nečekaně ke dveřím. „Přišla jsem ti pomoct,“ řekne stroze.

„Proč teď?“ zeptám se nedůvěřivě.

„Protože jsi moje dcera,“ odpoví tiše.

Nechám ji vejít, ale cítím mezi námi napětí jako před bouřkou.

Sedíme spolu u stolu a ona začne kritizovat: „Máš tu nepořádek… Anička by měla chodit spát dřív…“

Nakonec to nevydržím: „Mami, já nejsem ty! Snažím se jak můžu! Nechci žít podle tvých pravidel!“

Máma mlčí dlouho, pak jen řekne: „Možná máš pravdu.“

Nevím, jestli nám to někdy půjde lépe. Ale poprvé mám pocit, že jsem udělala něco správně – postavila jsem se za sebe i za Aničku.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké odpoutat se od minulosti? Proč je tak těžké odpustit rodičům jejich chyby? Možná právě proto musíme být silní – abychom našim dětem dali šanci žít jinak.