Slíbil jsem dceři svatební dar snů, ale všechno se zhroutilo: Může mi někdy odpustit?

„Tati, vždyť jsi mi to slíbil! Jak jsi mohl?“ křičela na mě Klára, její hlas se třásl vztekem i zklamáním. Stála uprostřed našeho obýváku, v bílých šatech, které si sama vybrala, a v očích měla slzy. Já jen mlčky seděl v křesle, ruce sevřené v pěst. V tu chvíli jsem si připadal menší než kdy dřív.

Všechno to začalo před rokem, když mě Klára poprosila, jestli bych jí mohl na svatbu koupit vysněné piano. Vždycky milovala hudbu, hrála od dětství, a já jí slíbil, že až se jednou vdá, dostane od nás s manželkou něco opravdu výjimečného. „Tati, to piano bude začátek našeho nového života s Honzou. Budu na něj hrát dětem, až přijdou,“ říkala tehdy s nadšením. A já, jako správný táta, jsem přikývl. Vždyť co bych pro ni neudělal?

Jenže život si s námi někdy krutě zahrává. Před půl rokem přišla rána – má žena, Alena, skončila v nemocnici. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu prsu. Najednou se všechno změnilo. Místo plánování svatby a vybírání dárků jsme řešili chemoterapie, léky, převozy do Prahy. Peníze mizely rychleji, než jsem si kdy dokázal představit. Každý den jsem počítal, jestli nám zbyde na nájem, na jídlo, na další léčbu.

Jednoho večera, když jsem seděl u stolu a díval se na výpis z účtu, mi došlo, že na piano prostě nezbyde. Srdce mi bušilo až v krku. Jak to Kláře řeknu? Vždyť jsem jí to slíbil. Ale co mám dělat? Mám nechat Alenu bez léků? Mám riskovat, že přijdu o ženu, jen abych dodržel slib?

Když jsem to Kláře oznámil, byla nejdřív v šoku. „Tati, vždyť jsi mi to slíbil! Já jsem na to piano čekala celý život!“ Její hlas byl plný bolesti. Snažil jsem se jí vysvětlit, že maminka je vážně nemocná, že potřebujeme každou korunu. Ale ona jen zavrtěla hlavou. „Vždycky pro tebe byla důležitější máma než já,“ vyčetla mi. To mě bodlo přímo do srdce.

Od té chvíle mezi námi vyrostla zeď. Klára se mi vyhýbala, na svatbu mě pozvala jen z povinnosti. Když jsem přišel do sálu, seděl jsem vzadu, sám, a díval se, jak se směje s Honzou a jeho rodinou. Ani jednou se na mě nepodívala. Cítil jsem se jako cizinec na vlastní dceřině svatbě.

Po obřadu za mnou přišla moje sestra Jana. „Musíš jí to zkusit vysvětlit, Pavle. Klára je tvrdohlavá, ale má tě ráda. Jen je zraněná.“ Jenže jak jí to mám vysvětlit, když sama nechce slyšet? Každý můj pokus o rozhovor skončil hádkou. „Nemám čas, tati. Musím do práce. Musím za Honzou. Musím…“ Vždycky měla nějakou výmluvu.

Alena se mezitím pomalu zotavovala. Léčba zabrala, ale byla slabá, potřebovala mě víc než kdy dřív. Každý večer jsem seděl u její postele a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Měl jsem si půjčit peníze? Měl jsem prodat auto? Nebo jsem měl prostě doufat, že všechno dobře dopadne?

Jednou v noci jsem se probudil a slyšel Alenu plakat. „Pavle, já za to nemůžu. Já nechci, aby ses kvůli mně hádal s Klárou.“ Pohladil jsem ji po vlasech. „To není tvoje vina. Já jsem ten, kdo to pokazil.“

Čas plynul a Klára se mi stále vzdalovala. Na Vánoce mi poslala jen SMS: „Veselé svátky.“ Žádné pozvání, žádné objetí. Když jsem ji potkal ve městě, jen krátce kývla hlavou a šla dál. Bolelo to víc než cokoliv jiného.

Jednoho dne jsem sebral odvahu a napsal jí dopis. Popsal jsem jí všechno – strach o Alenu, bezmoc, výčitky svědomí. Prosil jsem ji o pochopení. Odpověď nepřišla. Jen ticho.

Začal jsem si všímat, jak mě lidé v práci litují. „To je ta dcera, co se s ním nebaví,“ šeptali si kolegové. Cítil jsem se jako selhání. Vždyť jsem chtěl jen ochránit rodinu. Ale místo toho jsem ji rozbil.

Jednou večer, když jsem seděl v kuchyni a díval se na starou fotku Kláry, jak jako malá hraje na dětské piano, přišla Alena. „Musíš jí dát čas. Možná jednou pochopí, že jsi jednal z lásky.“ Přikývl jsem, ale v srdci jsem cítil jen prázdnotu.

Dnes je to už rok, co jsme spolu naposledy mluvili. Každý den si kladu otázku: Udělal bych to znovu? Zvolil bych znovu Alenu, nebo bych splnil Klářin sen? Je možné, aby mi někdy odpustila? Nebo jsem navždy přišel o svou dceru kvůli jednomu rozhodnutí?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné napravit něco, co se zdá nenapravitelné?