Proč mi moje dcera Ela vyčítá, že jí nedávám peníze?

„Mami, proč mi nikdy nepomůžeš tak jako rodiče od Petra? Oni nám dali na auto, zaplatili dovolenou a ty… ty mi vždycky jen řekneš, že nemáš.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy. Ela stála naproti mně, oči plné výčitek. Byla jsem zaskočená, že to přišlo takhle napřímo. Vždycky jsme spolu mluvily otevřeně, ale tentokrát jsem cítila, jak mezi námi roste zeď.

„Eliško, já… já bych ti ráda pomohla, ale víš přece, jak to máme. Důchod není žádná sláva. Každý měsíc počítám koruny, abych vyšla s nájmem a léky,“ snažila jsem se vysvětlit.

„Ale mami, vždyť Petrův táta je taky v důchodu! A jeho máma pracuje jen na půl úvazku. A přesto nám pořád něco dávají. Proč to u nás nejde?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nechtěla jsem před ní brečet, ale ta bezmoc byla silnější. Vždycky jsem se snažila být silná – pro ni i pro sebe. Po smrti manžela jsem zůstala sama a všechno jsem zvládala jen díky tomu, že jsem věřila, že Ela chápe, jak těžké to je.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem dělala přesčasy v nemocnici, abych jí mohla koupit nové boty do školy nebo zaplatit školní výlet. Nikdy jsem jí nic nevyčetla. A teď mi ona vyčítá peníze?

„Ela, není to fér,“ zašeptala jsem. „Nikdy jsem ti nepočítala, kolik co stálo. Dělala jsem všechno pro to, abys měla hezké dětství. Teď už prostě nemám z čeho brát.“

Ela se zamračila a odvrátila pohled. „Já vím… Ale víš, jak je to trapné? Když Petr pořád říká, jak jeho rodiče pomáhají a já musím mlčet? Připadám si méněcenná.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze. Že za těmi slovy je něco víc – pocit selhání, studu a možná i strachu, že není dost dobrá manželka nebo matka. Ale proč to musí házet na mě?

„Eliško,“ řekla jsem tiše, „já tě mám ráda. A kdybych mohla, dala bych ti všechno na světě. Ale opravdu nemůžu. Nechci se zadlužit jen proto, abych ti mohla dát peníze na auto nebo dovolenou.“

Ela mlčela. V kuchyni bylo ticho, slyšela jsem jen tikot hodin na zdi. Přemýšlela jsem, kde jsme udělaly chybu. Kdy se z našeho vztahu vytratila důvěra a pochopení? Bylo to tím, že jsme spolu teď méně? Že má Ela vlastní rodinu a já už nejsem středobodem jejího světa?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla malá a běžela ke mně s rozbitým kolenem. Stačilo ji obejmout a všechno bylo v pořádku. Teď už ji obejmout nemůžu – ne proto, že bych nechtěla, ale protože mezi námi stojí něco neviditelného.

„Mami… promiň,“ řekla najednou Ela tiše. „Já vím, že to není tvoje vina. Jen mě to někdy mrzí…“

Pohladila jsem ji po ruce. „Já vím, Eliško. Ale musíš pochopit i mě.“

Následující dny byly zvláštní. Ela mi volala méně než obvykle. Cítila jsem v sobě smutek i vztek – na ni i na sebe. Přemýšlela jsem, jestli jsem ji špatně vychovala. Jestli jsem jí měla víc vysvětlovat hodnotu peněz nebo ji víc připravit na to, že život není vždycky spravedlivý.

Jednou večer mi zavolala její tchyně paní Novotná.

„Paní Hrdličková, nechci se vám plést do rodiny,“ začala opatrně, „ale Ela je poslední dobou nějaká smutná. Nevíte proč?“

Chvíli jsem váhala. „Asi má pocit, že jí nedokážu pomoct tak jako vy.“

Paní Novotná se zasmála: „Ale my taky nemáme nazbyt! Jen jsme si něco našetřili a teď to dáváme dětem. Ale víte co? Ony si stejně musí poradit samy.“

Ta slova mě uklidnila i zabolela zároveň. Uvědomila jsem si, že každý rodič má jiné možnosti – a že není správné se srovnávat.

Za pár týdnů přišla Ela s malou Aničkou na návštěvu. Byla unavená, ale usmívala se.

„Mami… můžeme si promluvit?“ zeptala se.

Sedly jsme si spolu na gauč a Ela začala povídat o tom, jak je těžké být mámou i manželkou zároveň. Jak má pocit, že nikdy není dost dobrá – pro Petra ani pro sebe.

„Víš,“ řekla nakonec, „já ti vlastně závidím tu tvoji sílu. Jak jsi všechno zvládla sama… Já mám pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsme zase spolu – ne jako matka a dcera ve sporu o peníze, ale jako dvě ženy, které si navzájem rozumí.

Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit – o všem možném, nejen o penězích. Naučila jsem se říkat „ne“ bez výčitek a Ela zase pochopila, že láska se neměří částkami na účtu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké pochopit jeden druhého? Musíme si opravdu ublížit slovy, než najdeme cestu zpátky k sobě?